V Zákřově na Olomoucku si připomněli výročí tragické události z dubna 1945. Ruští kozáci, kteří spolupracovali s německými jednotkami, tam pod záminkou spolupráce s partyzány přepadli vesnici, vydrancovali několik domů a třiadvacet mužů odvedli. Devatenáct z nich po dvoudenních výsleších a mučení zavraždili.
V Zákřově si připomněli válečný masakr. Ruští kozáci tam zavraždili 19 mužů
Do malé vísky dorazil 18. dubna 1945 prapor ruských kozáků, který bojoval na straně wehrmachtu. Skupina Feuermittel tvrdila, že hledají partyzány. Ti v oblasti skutečně operovali, po příchodu kozáků do regionu ale odešli na Prostějovsko.
Kozáci ve večerních hodinách obec Zákřov obklíčili, řadu domů vyrabovali a několik stavení zapálili. Místním bránili, aby hořící domy hasili.
„Bylo to strašné, to si nikdo nedovede představit,“ popsala pamětnice Zdenka Calábková, které nacisté zabili při masakru otce.
Devatenáct umučených
Kozáci v německých službách nakonec zatkli třiadvacet mužů a odvezli je do nedalekého Velkého Újezdu, kde sídlilo gestapo. Po výsleších čtyři muže propustili.
Devatenáct mužů ale mučili a o dva dny později zavezli do lesa k samotě Kyjanice, kde je zabili střelou do týla. Všechny potom zavřeli do dřevěné boudy, kterou polili dehtem a benzínem a zapálili. Pozdější ohledání ukázalo, že všichni muži měli polámané stehenní kosti a někteří z nich po výstřelu ještě žili a uhořeli tak zaživa.
Mezi oběťmi byl i Jaroslav Žák, který pobýval v Zákřově u své rodiny, protože v Brně, kde žil, se obával bombardování. Další obětí byl osmnáctiletý židovský chlapec Otto Wolf. Ten se s rodinou po tři roky ukrýval za pomoci místních v okolí před deportací. O životě v úkrytech si psal deník a je označován za českou Annu Frankovou. Při mučení neprozradil, že se v Zákřově skrývají i jeho rodiče a sestra.
K místu tragédie se podle vzpomínek místních až do konce války nesměl nikdo přiblížit. Poté byly ostatky devatenácti zavražděných mužů exhumovány. Řádění nacistů připomíná od roku 1949 památník Zákřovský žalov.
Vzpomínky pamětnic zákřovské tragédie Zdeňky Calábkové, Svatavy Kubíkové i Olgy Glierové zaznamenal projekt Paměť národa.