Těsně před koncem druhé světové války, 5. května 1945, v Javoříčku na Litovelsku zastřelili nacisté osmatřicet mužů. Většinu domů zničili zápalnými granáty. Pětadvacet lidí zavraždili ustupující nacisté i v Leskovicích u Pacova. Se zemí srovnali také většinu domů. Vypálení Leskovic je podle historičky Miroslavy Kvášové jednou z mnoha tragédií konce druhé světové války, které se nedostaly do širšího povědomí.
Na sklonku války nacisté vypálili Javoříčko, ničili a vraždili i v Leskovicích
Co přesně tragédii v Leskovicích předcházelo, je podle historičky Muzea Vysočiny Pelhřimov Miroslavy Kvášové po letech těžké soudit. „Ale je to důsledek euforie, že vítězství už je blízko a svoboda také. Lidé začali postupovat trochu nerozumně v tom smyslu, že se pokoušeli odzbrojit německé vojáky, kteří byli plně ozbrojeni a na ničem jim nezáleželo. Jen se potřebovali dostat pryč, aby je nedostali Rusové,“ řekla Kvášová.
„Se zabaveným kulometem ostřelovali projíždějící německá vozidla na silnici z Jihlavy do Tábora. To mělo zřejmě za následek německou odvetu,“ napsal historik Jiří Padevět v knize Krvavé finále, která se zabývá událostmi konce války v protektorátu. Informace o útocích na Němce se brzy dostala do Pelhřimova, kde v té době bydleli němečtí důstojníci včetně příslušníků SS. Část se rozhodla vydat na trestnou výpravu do Leskovic.
Ve vesnici se přitom 5. května ustavil revoluční národní výbor. Ten společně se skupinou partyzánů odzbrojil zhruba padesátičlenný německý železniční strážní oddíl. Jeho příslušníci se nechali internovat v hostinci, kde je místní hlídali. Klidné předání moci ale narušily akce místních mladíků a následná reakce esesáků. Do Leskovic dorazila tři nákladní auta kolem šesté hodiny večer. Krátce poté zemřelo prvních pět místních.
Pomohli vojáci wehrmachtu
Hlavní masakr vypukl druhý den ráno, kdy do vsi dorazila další skupina příslušníků SS pod velením hauptsturmführera (kapitána) Waltera Haucka. Surově zabili dvě desítky obyvatel vesnice, kterou vypálili. Řádění skončilo až před polednem, i pod tlakem vojáků wehrmachtu, kteří společně s povstalci z Pacova donutili esesáky k tomu, aby obec opustili. Společně se pak také pustili do hašení požárů.
„Kdo se to dověděl a mohl, ten utekl do lesů. Už tenkrát měli lidé připravené kryty. Byly vykopané v lese, zakryté chvojím a lesními špalky. Mě osobně tam odnesl soused, protože maminka byla zajatá. Byla postavená k vratům s nějakým mladíkem z Litohoště. Chtěli je zastřelit,“ vzpomíná pro Paměť národa Vlastimila Holakovská. Její matka přežila, ale strýc přišel o život, když se s otcem vydal na pomoc vesničanům a zasáhla ho kulka.
Pohřeb zavražděných obyvatel Leskovic v Nové Cerekvi
Fotografie pořízené na místě události jsou dnes cennou muzejní sbírkou. „Fotil už je některý z Čechů, a jak je vidět, dokumentoval nejen vypálené domy, ale i postřílený dobytek, který tam zůstal,“ řekla Kvášová. Na snímcích jsou i ostatky zemřelých v ruinách stodoly a jejich pohřeb, který se konal 11. května. Někteří byli pochovaní na hřbitově v Nové Cerekvi, další v Moravči.
Zničené domy už se neobnovovaly. Podobně jako v Lidicích byly vystavěny nové. „Leskovice teď stojí trochu stranou od původní vesnice podél trati. Stavěly se víceméně v jednotném duchu, aby byly trochu památníkem,“ řekla Kvášová. Pietní akci dělá obec asi se sto dvaceti obyvateli podle jejího starosty Františka Brady 5. května pravidelně.
Hauck nebyl za řádění v Leskovicích potrestán
Hauck nebyl nikdy za řádění v Leskovicích potrestán. Francouzi jej ale v roce 1949 odsoudili za masakr v městečku Ascq, při němž bylo v dubnu 1944 zavražděno osmdesát osm mužů a chlapců. Jejich popravu nařídil právě Hauck a vyslechl si za to trest smrti. Ten mu soudy později zmírnily na doživotí, už v roce 1956 ale byl propuštěn a vrátil se do Německa, kde v roce 2006 zemřel. Československá justice se marně snažila případ z Leskovic znovu otevřít.
Fotografie dokumentující vypálení Leskovic. Vpravo v pozadí Walter Hauck
Leskovice leží čtyřicet kilometrů od Dobronína, kde bylo deset dní po válce 19. května 1945 naopak brutálně zavražděno sedmnáct německých civilistů. Co se vlastně tehdy stalo a kdo vraždil, není dosud jasné.
Z Javoříčka zbyla jen škola a kaplička
Místem jednoho z největších masakrů, jakého se nacisté za druhé světové války dopustili na moravských obyvatelích, je Javoříčko. O život tam 5. května 1945 přišlo třicet osm mužů, kteří zaplatili životem za útoky partyzánů.
Vše začalo v říjnu 1944, kdy byla u Račic na Vyškovsku vysazena partyzánská sovětská skupina Jermak. Část této skupiny nazývaná Jermak – Fursenko měla v Javoříčku jednu ze základen. Pamětníci se shodují, že jeden z velitelů Grigorij Semjonovič Litviško byl hrubý, násilnický a věčně opilý.
Ke kruté pomstě nacistů zřejmě přispěla událost z 9. dubna. Opilý partyzán Litviško tehdy v javoříčské hájovně zastřelil Němku Hildu Victorovou a její dvě děti. Victorová byla manželkou lesního správce a poručíka SS Othmara Victory, který ale byl v té době v Německu.
Na rozdíl od svého muže mluvila dobře česky a stejně vychovávala i děti. V dobrém na ni vzpomínají i sousedé. Nějaký čas dokonce spolupracovala s partyzány. Opilý Litviško ji ale obvinil ze zrady a po půlnoci ji spolu s dětmi zastřelil. Ostatní partyzáni pak kvůli zahlazení stop myslivnu zapálili.
Komando SS pro zvláštní použití poručíka Egona Lüdemanna přišlo do vesnice 5. května. Muže shromáždili ve vesnici, ženy a děti odvedli za obec k potoku. ,,Máma vzala do plédu bráchu, toho nejmladšího, měl tři roky, a šli jsme všichni ven. Tam už vojáci stáli a hnali nás ke Střemeníčku. Vždycky když začala střelba, tak jsme se museli schovat někde do příkopu. Až jsme byli pod tím Střemeníčkem, tak ta střelba ustala. Ale pak jsme už viděli, jak se vždycky vyvalil kouř. Rány a kouř. Viděli jsme, že Javoříčko hoří. Nevěděli jsme, co se tam jinak děje, to jsme se dozvěděli, až bylo po všem,“ vzpomíná pro Paměť národa Anežka Suchánková.
2 minuty
Anežka Suchánková : Viděli jsme, že Javoříčko hoří