Nemáme v Evropě nové sny, které bychom mohli snít. V tom je ta naše deprese, protože když si napíšeme seznam věcí, které jsme od Evropy čekali, tak ona je všechny splnila. Tak vidí současnou situaci přední český ekonom a komentátor Tomáš Sedláček. Na festivalu Colours of Ostrava diskutoval na téma „Evropa dnes“ s filozofem Václavem Bělohradským a sociologem Janem Hartlem. „Lidé, jejichž identita je otřesena, se vrací k národním státům a utíkají z Evropské unie. A teď, když uprchlická krize tohle zdůraznila, nastává velké drama,“ prohlásil Václav Bělohradský před zaplněným sálem.
Evropa v krizi? Jestli to není postkoitální smutek, provokoval ekonom Sedláček
„Vstupovali jsme do Evropské unie s železnou koulí pozůstatku bolševizmu v našich myslích i v naší realitě. Takže jsme neduhy jednoho nového projektu kombinovali s neduhy toho projektu starého,“ uvedl sociolog Jan Hartl v diskusi, kterou v rámci festivalového projektu Voices of Freedom připravilo občanské sdružení Pant a portál Moderní dějiny.
Jak tedy vidí současnou situaci Evropské unie, strach z uprchlíků i jeho příčiny filozof Bělohradský, sociolog Hartl a ekonom Sedláček, kteří své posluchače na Colours of Ostrava opakovaně přiměli k nadšenému potlesku?
Bělohradský: Liberální stát je ohrožen
Dostali jsme se do situace, v níž o Evropě platí všechny věty. Je to zvláštní hyperobjekt, kterému nikdo nerozumí. Z obrovského proudu vět, které teď o Evropě zaznívají a platí, bych vybral několik.
Platí například slavná věta Bertolda Brechta, že když je vláda nespokojená se svým lidem, tak ať ho rozpustí a zvolí si jiný. Evropská komise je v podobné situaci. Měla by rozpustit evropský lid a zvolit si jiný. A ten lid se jí za to mstí tím, že při každém referendu řekne ne, ať je to referendum o čemkoli.
Jak jsme se dostali do situace, kdy lid cítí, že by ho chtěli rozpustit, ale on se rozpustit nedá? Řekl bych, že Evropská unie nezvládla globalizaci. V tom, co globalizace skutečně je. Tedy pokles významu teritoria, rozpad hierarchií, rozpad vztahu mezi elitou a občany a také krize reprezentace. Toto Evropa nezvládla, protože se nestala odpovědí na paniku vyvolanou strachem ze ztráty identity, kterou tyto procesy vyvolaly.
Naopak. Lidé, jejichž identita je otřesena, se vrací k národním státům a z Evropy utíkají. A teď, když uprchlická krize tohle zdůraznila, nastává velké drama.
Řadí se k postmoderním myslitelům a takzvaným autentickým žákům Jana Patočky. V roce 1970 po sovětské okupaci odešel do emigrace a působil postupně jako pedagog na Filozofickém institutu v Janově, od roku 1973 byl tamtéž profesorem sociologie. Dlouhá léta spolupracoval s českými exilovými časopisy a nakladatelstvími a českým domácím disentem. Od roku 1990 je profesorem politické sociologie na univerzitě v Terstu.
Václav Bělohradský
A platí také věta, kterou už v roce 1976 formuloval německý právní filozof Wolfgang Böckenförd. Podle něj liberální stát ke svému fungování potřebuje předpoklady, které sám není schopen vytvořit. Je to sdílený morální kód, solidarita a sociální kapitál, jakým je například důvěra. Kdyby se liberální stát pokusil to vytvářet, stal by se totalitním státem. Učil by morálku ve školách a stal by se státem ideologickým.
Tento problém je dnes klíčový. Stále více Evropanů má pocit, že chybí to společné, že chybí společný kód. Morální a jiný. A rozbíjí ho nejen uprchlíci, ale rozbíjí ho i velké korporace, celý ten finanční kapitalismus tím, jak se v poslední době formuje.
Liberální stát je tedy ohrožen. Liberální stát je dědic něčeho, co sám nevytvořil. Je dědicem něčeho, co mu předcházelo. Tradice, náboženství, morálka, osvícenství. A mnoho lidí má pocit, že toto dědictví je ohroženo a že liberální stát je něco, co se rozpadá před našima očima.
A Evropa není odpovědí na tento strach. Naopak. Evropu vnímá mnoho lidí jako něco, co dále ohrožuje jejich identitu. Evropská unie navíc nezvládla studenou válku. Nepřihlásila se k zodpovědnosti za třetí svět, a to se vymstilo. Ty jedovaté a toxické trosky studené války, které tam zůstaly, ty nám teď padají na hlavu ve formě terorismu.
Hartl: Hlavní byla vějička peněz
To, o čem Václav Bělohradský mluví, platí o celém evropském projektu, do kterého jsme vstupovali, když už byl rozjetý. Vstupovali jsme s železnou koulí pozůstatku bolševizmu v našich myslích i v naší realitě. Takže jsme neduhy jednoho nového projektu kombinovali s neduhy toho projektu starého.
Pro mnoho lidí, zejména začátkem devadesátých let, byl evropský projekt nadějí, která by mohla urychlit naší cestu mezi nejrozvinutější země. Mnozí si jistě pamatují hesla, jako třeba „Zpět do Evropy!“ Byl to samozřejmě určitý étos, ale když se podíváme na data sociologických výzkumů z devadesátých let, tak zjistíme, že hlavní apel pro obyvatelstvo byla vějička prosperity.
Vystudoval sociologii, politologii a filmovou vědu na Univerzitě Karlově v Praze. V letech 1975 až 1989 působil v Ústavu pro filozofii a sociologii Československé akademie věd. Na jaře 1990 spoluzaložil Středisko empirických výzkumů STEM, první soukromou sociologickou firmu, ve které je dodnes ředitelem.
Jan Hartl
Souviselo to s názory čelných politiků, kteří v duchu marxistické tradice silně upřednostňovali materiální základnu. Možná si někdo vzpomene například na výroky, že o životní prostředí se začneme starat, až si na něj vyděláme a podobně. Lidé si představovali, že EU je penězovod, který k nám bude chrlit peníze a pomůže pozvednout naši životní úroveň, o které panovalo mínění, že je na nízké úrovni.
Byla tady ovšem také jiná očekávání, které však postupně ustupovala do pozadí. A sice taková, že Evropská unie bude vytvářet tlak na to, abychom se v politice chovali kultivovaně, abychom si osvojili normy, o které jsme přišli během desetiletí totalitních režimů. Prostě, že je to příležitost, jak se vrátit také do roviny duchovní a symbolické.
Jenže od roku 2008 a pak hned po zpackaném předsednictví EU v roce 2009 se podpora Evropské unie začala drobit a začala se drobit především na tom, že představa ekonomické prosperity jako alfa a omega všeho, co nám měla Evropská unie přinést, najednou přestala platit.
K tomu teď přistupuje strach z uprchlíků, spolu s představou, že Unie je robustní ekonomický koncept. To zaselo do mysli lidí velkou pochybnost. Najednou jsme objevili skutečnost, že EU je živý projekt, který má velké potíže, a podpora Evropské unie je dnes na devětadvaceti procentech. Takže, kdyby se dnes konalo referendum o vstupu do EU, tak by jednoznačné ano řekla necelá jedna třetina.
Sedláček: Evropy se nikdo nebojí, kromě Evropanů
Současná situace je paradoxní v tom, že na téhle planetě nebyla nikdy bezpečnější civilizace, než je ta naše. Nikdy nenastala situace, že by společnost byla tak bezpečná a zároveň se cítila tak v ohrožení. To stejné lze říct o bohatství. Nekonečně mne překvapuje, jak je možné tak přebohatou společnost vystrašit dojmem, že nám to bohatství někdo sebere.
To samé platí také o svobodě. Sice se to těžko měří, ale dle mého soudu není svobodnější část světa než Evropská unie. Mnohem svobodnější než Spojené státy. A přesto máme pocit, že jsme nesvobodní.
Otázkou je, zda náhodou netrpíme krizí postkoitálního charakteru. Zda už nenastalo to ráno, kdy to lepší už bylo. Evropské unii se podařila neuvěřitelná věc, protože Brusel je na jedné straně symbolem integrace a současně symbolem dezintegrace. Takže nám se v Evropské unii podařil husarský kousek. My jsme spolkli velblouda, my jsme integrovali národy a zakuckali jsme se na komárovi, na sousedství. Tohle je budoucnost evropské integrace už ne navenek, ale dovnitř.
Působí jako hlavní makroekonomický stratég ČSOB. Přednáší ekonomii a dějiny ekonomických teorií na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a také na University of New York in Prague. Je autorem knižního bestseleru Ekonomie dobra a zla, který se v roce 2012 stal v Německu ekonomickou knihou roku.
Tomáš Sedláček
Takže jestli ta naše krize není postkoitální, protože máme před sebou vakuum obřích rozměrů. My nemáme nové sny, které bychom mohli snít. V tom si myslím, že je ta naše deprese, protože když si napíšeme seznam věcí, které jsme od Evropy čekali, tak ona je všechny splnila. Chtěli jsme mír? Máme mír. Mají se Francouzi rádi s Němci? Mají.
Ale také ekonomicky. Pokud drtivá většina rodin může své děti vzít do kina dvakrát měsíčně, aniž by se na konci měsíce musela bát, že nebude mít na rohlíky, tak si myslím, že kapitalismus splnil to, co splnit měl.
My ale chceme víc a teď jsme si vědomi toho, že nemáme koho následovat, že před sebou nemáme žádný vzor, protože my sami jsme v tomto smyslu vzorem.
Evropa je snad jediné uskupení, které má největší počet nepřátel uvnitř. Plno lidí se bojí Ameriky, ale Američané ne. Plno lidí se bojí Ruska, ruské expanze, ale ne Rusové. Mnoho lidí má obavy, co bude s čínskou silou, ale ne Číňani. Evropy se nikdo nebojí, kromě Evropanů.