Křížovce – Velký obdivovatel ženských těl, vášnivý potápěč, ale hlavně geniální sochař Zdeněk Macháček představuje Galerii z ruky v Křížovicích na Brněnsku dvě desítky nových plastik. Tentokrát se pětaosmdesátiletý umělec nechal inspirovat kosmem. Zjednodušeně, ale přesto neobyčejně živě ze dřeva vytvaroval třeba Perseidy nebo Hvězdopády.
Zdeněk Macháček (*16.8.1925)
Zdeněk Macháček se věnuje sochařině od tři let, kdy dostal první nožík. Za tu dobu uspořádal téměř 40 samostatných výstav, dalších 100 výstav doma i v zahraničí se účastnil.
Hlavním tématem jeho tvorby je krajina Vysočiny a pocity z ní. Kromě řady monumentálních objektů u nás i v zahraničí je autorem mnoha zahradních plastik a menších skulptur a reliéfů s ženskými a zvířecími motivy pro interiéry u nás, ale třeba i ve Švédsku, Mexiku, USA, Kanadě.
Je členem brněnského Sdružení Q a Klubu výtvarných umělců Horácka ve Žďáru nad Sázavou. Tam také založil a organizoval v letech 1992-95 Mezinárodní sochařské sympozium.
Od roku 1971 žije a pracuje na Vysočině v Křížovicích, kde v Galerii z ruky má stálou sochařskou expozici, otevřenou od dubna do konce září.
Předešlé výstavy patřily především krajině. Proč jste se posunul ke kosmu? Co vás přivedlo k této tématice?
Současná výstava představuje moji poslední fázi tvorby. Vždycky se snažím vyjádřit nějakým způsobem, to co zrovna cítím. A právě mě fascinuje všechno to, co je venku, prostě se snažím těmito plastikami malou měrou přispět k té všeobecné touze do toho kosmu, se dostat.
Kterou plastiku považujete za nejvíce povedenou?
Mně se nelíbí nic, protože kdyby se mi ty sochy začaly líbit, tak bych to přestal dělat. Než plastiku dokončím, tak ji třeba třikrát předělám. Vždycky se snažím dostat do té představy, kterou mám. Ale nikdy to není, tak jak by mělo být.
V čem se ta vaše současné tvorba liší od předešlých projektů?
Já jsem vždycky dělal, to co mě zrovna fascinovalo. Když jsem byl malý, tak jsem dělal ryby, zvířata a jak člověk dospívá, tak ho fascinují třeba dámy. Pak mě fascinovala krajina, vždycky jsem obdivoval Robinsona, proto jsem skončil v Křížovicích a všechno jsem si tady vybudoval sám. Měl jsem tady koně, proto jsou ty krajiny tak vznosné, všechno to létá, protože z koňského hřbetu to všechno vypadá jinak. Člověk má pocit, že se vznáší, že letí. Takže ty krajiny z té předposlední fáze, když jsem dělal ty létavice, tak jsem měl pocit toho létání a teď se zase vracím k těm robustním plastikám, které charakterizují krajinu drsnou a tvrdou. V poslední době trošku zkouším také tu barevnost, aby se to nějak oživilo.
Dokážete říct, kam dál budete ve své tvorbě směřovat?
Co bude dál, nevím, protože teď už jsou jen černé díry. Všecko se může pořád vylepšovat, jak člověk stárne, tak se na všechno zase dívá jinak, takže bych třeba mohl začít dělat v podstatě totéž, akorát z jiného pohledu.
Otec a syn Macháčkovi hosty dnešního pořadu Před půlnocí
Sochání ze dřeva – výtvarné umění, které spojuje dva muže jiné generace. A to není jediná věc, která je k sobě váže. Mají i stejné jméno Zdeněk Macháček. Jde totiž o otce a syna. Ten dříve narozený je akademickým sochařem a v Křížovicích, maličké obci na kraji Českomoravské vrchoviny, předával své zkušenosti a lásku k tomuto umění svému synovi od útlého věku. I ten už má za sebou úspěšné výstavy nejen soch, ale i obrazů. Jaký je pohled na výtvarné umění z úhlu generačního rozdílu? Umí syn unést kritiku staršího a zkušenějšího kolegy a zároveň otce a může mladá generace přinést nové, kreativní přístupy k práci se dřevem? Proč se skvělý sochař po roce 1968 odstěhoval na samotu a jak se tam vyrůstalo jeho synovi? Na to vše budou v dnešním pořadu Před půlnocí odpovídat umělci - otec a syn - Zdeněk Macháček starší a Zdeněk Macháček mladší.
