Dnes dvaadevadesátiletý Ján Novenko chtěl být jako jeho ruský otec, který na Slovensku zůstal po první světové válce a v té další pak pomáhal partyzánům. Na jaře roku 1945 se proto Ján coby šestnáctiletý mladík připojil k Rudé armádě při osvobozování Československa. Na hrůzy, které viděl, nezapomněl dodnes.
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
Ján Novenko se narodil a vyrostl na jižním Slovensku. Jeho otec, původem Rus, tam zůstal po první světové válce, usadil se a oženil. V průběhu druhé světové války pak pomáhal v protinacistickém odboji. „Partyzáni chodili až k nám, protože tam byly husté lesy a kopce a bylo tam hodně Slováků. My jsme věděli, ke komu je můžeme poslat, nebo kde se mohou ukrýt v horách,“ popisuje.
Mladík pracoval v kamenolomu, kde se naučil zacházet i s rozbuškami. A jak říká, zesílil tam. Když pak do města Fiľakovo nedaleko Lučence dorazila jedna z prvosledových jednotek Rudé armády, zalhal, že je mu už osmnáct. „Když se dozvěděli, že umím německy, maďarsky i rusky, tak tátu poprosili, jestli by mě pustil s nimi, že budou na mě dávat pozor,“ říká. Později se Ján dozvěděl, že šlo o jednu z jednotek Smerš.
- Zvláštní jednotky sovětské vojenské kontrarozvědky byly podřízené přímo Stalinovi. Měly odhalovat zrádce a kolaboranty v Rudé armádě. Jejich příslušníci ale stříleli i do svých vojáků, aby ve válce zabránili ústupu před nepřítelem. Organizovali partyzánskou činnost a další úkoly.
Ján Novenko podle svých slov překládal u výslechů a zjišťoval informace. „Nesměl jsem se prozradit. Začal jsem si psát dokonce deník. A oni: 'Ivane, co děláš?' Říkali mi Ivan. Tak říkám: 'Píšu deníček.' A oni: 'Zaprešeno, zničit',“ popisuje.
Identifikoval ohořelá těla
„Dostal jsem tři zbraně, pistoli, flintu a automat. A bral jsem si to podle toho, kam jsme šli ,“ říká. Hrůzy války způsobily, že mladíkovi zešedivěly vlasy. „Stromy povalený, mrtvoly. Maďaři, Slováci. Půlka těla visela nahoře, z toho druhá půlka dole. Vedle byla motorka, na ní ohořelá těla. Smradu všude. Musel jsem zjišťovat, co jsou zač – podle knoflíků. Dovedete si představit, jak mi bylo,“ popisuje.
Aby se v bojích zachránil, připravil o život německého vojáka. „Chytili mě a začali vyslýchat. Naštěstí najednou vzlétla naše letadla. Tak všichni honem utéct, okna byla pootvíraná. Skočil jsem na něj a podařilo se mi mu zlomit krk. A honem oknem ven a utíkal jsem,“ říká pamětník.
Spali tak tvrdě, že výbuchy neslyšeli
Jednotka, se kterou šel Ján Novenko, postupovala po jižním Slovensku přes Brodské, jihomoravský Lanžhot až k Ořechovu, kde se uskutečnila jedna z největších tankových bitev na našem území. „Spali jsme a kousek od nás byla fronta. Pár set metrů. A najednou se ráno vzbudíme a na mě sklo. Granát nám vybuchl pod oknem a my jsme to ani neslyšeli, jak jsme byli unavení,“ vzpomíná.
„Zaplať pánbůh, všeci jsme přežili.“ Když se vrátil domů, otec byl hrdý. „ Říká: 'Tak co, seš v pořádku?' Ale byl hrdý, moc,“ vzpomíná Ján Novenko.
Hned po osvobození se vrátil na Slovensko k běžnému životu. Stal se profesionálním folklorním tanečníkem a později i choreografem ve Státním souboru písní a tanců. Do komunistické strany ale nikdy nevstoupil.
