V Ženevě začalo 10. kolo americko-ruských jednání o tolik očekávané kardinální dohodě o strategické raketové a nukleární kapacitě Washingtonu a Moskvy. Možná je to, jak opatrně naznačuje Moskva, kolo závěrečné. Deváté kolo zabralo de facto celý minulý měsíc. A po té následující přestávka byla označena jen za technickou. Dmitrij Medveděv na pátečním zasedání rozšířeného kolegia ruského ministerstva obrany řekl, a to víc pro uši veřejnosti než přítomných generálů, že už bylo uděláno a dojednáno vše až na poslední tečku v dokumentech (rusky: удалось вплотную подойти к выработке Договора).
Ruská vojenská elita však z vývoje jednání radost očividně nemá. Důvodem je posun nové infrastruktury NATO v podobě americké vojenské vybavenosti k ruským hranicím. Jsou to především rakety Patriot, právě rozmísťované (nejpozději do května či června) v Polsku a Varšavou vydávané nyní „jen za část vlastního polského arzenálu“. Další americké raketové jednotky jsou v pohybu do Rumunska a Bulharska a v Kosovu se dokončuje (tedy na území, které není ani v NATO, ani v EU, ani to není stát uznávaný většinou ostatních zemí světa) třetí americké vojenská základna s významnou letištní přepravní a ubytovací kapacitou.
To vše vede ruské vyjednavače k otázce pro americké partnery. Jaký bude vztah nové „Velké dohody“ k systému protiraketové obrany, nyní infrastrukturně budované na Balkáně u břehů Černého moře podle americké koncepce, ale málo koncepčně kryté vlajkou NATO? Souvztažnost nové „Velké dohody“ připravované v Ženevě a systému PRO (protiraketové obrany) je teď zřejmě hlavním kamenem úrazu (Podle kuloárních informací z Paříže to tak také pochopil z výkladu Medveděva při jeho návštěvě v Paříží Sarkozy.).
I poslední komentáře z Moskvy mluví o tom, že „vazba Velké dohody a PRO“ je pro Kreml naprosto zásadní. Tím spíš, že „Velká dohoda“ je koncipována jako drastické snížení nukleární síly. Tím se má otevírat v budoucnosti cosi, co optimisté berou jako dálnici k denuklearizaci arzenálů. Vzhledem k tomu, že moderní technika neobyčejně zvyšuje sílu konvenčních zbraní, nejde o projev „humanizace příštích konfliktů“, ale o efektivní pragmatičnost.
Klíčem k dohodě (při vazbě PRO a „Velké dohody“) je princip dlouhodobé rovnováhy sil. Pokud bude existovat dost choulostivá pochybnost, je-li tento princip dostatečně silně zakotven v textu nové dohody, pak ani současné desáté kolo v Ženevě nebude poslední.
