Před našimi dvěma ideově dost protichůdnými svátky slaví svůj státní svátek Spojené státy americké. Vztahuje se ke dni 4. července 1776, kdy po skončení boje o nezávislost britských kolonií vedeného budoucím prvním prezidentem Georgem Washingtonem, byla vyhlášena známá deklarace, kterou koncipoval budoucí třetí prezident Thomas Jefferson. Ta deklarace proklamovala až trochu příliš idealisticky hlavní zásady americké politiky, jak to můžete posoudit z doslovného znění vět: "Všichni lidé jsou stvořeni jako sobě rovni. Stvořitel je obdařil jistými nezcizitelnými právy, mezi něž patří život, svoboda a budování štěstí. … Kdykoliv některá vládní soustava odporuje těmto cílům, má lid právo ji změnit a zřídit vládu novou, která by lidu jeho bezpečnost a štěstí zaručila."
Jakkoliv Američané berou tento text dodnes naprosto vážně, my střízliví středoevropané víme, že ani v Americe nemají občané právo svrhnout vládu kdykoliv, nýbrž ji změnit jen v pravidelných čtyřletých termínech. A ani pro Ameriku nelze zcela vyloučit dosti častou zkušenost z jiných světadílů (Evropu nevyjímaje), že totiž demokratickými volbami řádně zvolená vláda může během svého mandátu uchvátit násilně moc a obyvatelstvu pak na dlouhou dobu zabránit v jejím svržení. Budiž připsáno Američanům ke cti, že u nich za celých 260 let k něčemu takovému nedošlo.
To však zdaleka neznamená, že text Jeffersonovy deklarace byl a je vždy důsledně uplatňován. Filosofie jednoho stvořitele zvaná kreacionismus, není dnes ani v Americe jednotně uznávána a i tamější školství se v této věci přiklání k evropskému osvícenství a k darwinismu. A pokud jde o tu rovnost všech lidí, tak sám jsem ještě v roce 1947 v americkém vojenském snack-baru v Norimberku viděl přísně oddělené stolky pro černé a bílé vojáky. Ostatně už z původního Jeffersonova textu musela být vypuštěna pasáž odsuzující otroctví, což se teprve téměř o devadesát let později stalo předmětem války Jihu proti Severu.
Mezitím se Spojené státy od počátku 19. století podstatně rozšířily až k úplnému ovládnutí té části amerického kontinentu, která dnes určuje území této mocnosti. Monroeova doktrína pak Ameriku udržovala v izolaci, kterou však alespoň kulturně narušoval příliv přistěhovalců ze všech částí světa - nejvíce však z Evropy - což z hlediska ekonomického a intelektuálního bylo hlavní příčinou obrovského rozmachu této země.
Jinak však americká historie zůstávala omezena na zaoceánský kontinent, na čemž mnoho nezměnily občasné britské či francouzské intervence. Teprve válka se Španělskem započatá roku 1898 bojem o Kubu přivedla Spojené státy do světového dění, což se posléze i ve 20. století manifestovalo účastí Ameriky v obou válkách světových i v následné válce studené, jakož i při dění kdekoliv na světě.
Při podrobnějším studiu však zjišťujeme, že izolacionistické síly vždy měly značnou politickou moc, takže nechybělo mnoho, aby zabránily účasti Ameriky i v obou světových válkách. Jen zcela nepříčetná německá a japonská agresivita umožnila Wilsonovi a Rooseveltovi přesvědčit Kongres, aby tento izolacionismus překonal. Zvláštní Rooseveltovou zásluhou pak bylo, že v roce 1941 dal přednost vojenskému vyřízení Německa před tichomořským tažením proti Japonsku, které Ameriku skutečně napadlo, zatímco Hitler jí jen slovně vyhlásil válku.
Spojené státy nám pomohly k samostatnému státu - nejdříve tím, že česká a slovenská menšina finančně podpořila Masarykovu zahraniční akci a po vstupu Ameriky do války Masaryk našel podporu i u prezidenta Wilsona a jeho vlády. Wilson byl ovšem až fanaticky veden myšlenkou obecné mírové spolupráce ve Společnosti národů, v čemž ho po válce Kongres odmítl podporovat, což způsobilo, že Amerika ze ženevské organizace vystoupila. Tím bylo kompromitováno i celé versailleské uspořádání poválečné Evropy a právě v tom můžeme hledat i kořeny vzniku dvou nejstrašnějších diktatur, jaké kdy evropské dějiny poznaly. Pokud jde o tu druhou - tedy komunismus - nelze popřít, že i Spojené státy měly jistý podíl na tom, že jsme na čtyřicet let spadli do sovětské sféry. Na druhé straně však vděčně vzpomínáme na americké zásluhy při porážce komunismu ve válce studené.
Z toho bychom měli čerpat poučení, že samotné dobré vztahy s Amerikou nestačí a musí jít ruku v ruce i s naší účastí v evropském celku, který je si vědom toho, že z jeho lůna vzešli ti, kdo stáli u kolébky významné mocnosti za oceánem, jíž by každý uvědomělý Evropan měl právě k letošnímu 4. červenci přát dobrou volbu pro její blízkou budoucnost.
