Blíží se dvoje volby a český volič neví, má-li se smát nebo plakat. Jistě, svobodu vhodit do volební urny jakkoli exotický lístek má neomezenou, ale cožpak jde jen o onu zbožněnou - a slepou - demokratickou svobodu? Neměla by každému ta jeho "vyvolená" strana mluvit alespoň trochu „ze srdce"? Nebo jsme už tak zpovykaní, že nám sebepestřejší nabídka není dost dobrá?
Buďme však realisty: dnešní nabídka stran, jak je známe, ani zdaleka není ideální. Na každou toho víme dost, abychom ji nevolili, ale málo, abychom ji mohli vybrat za svou „hvězdu“ (tím rozhodně nemyslím lidovecký slogan „Zvol své evropské hvězdy!“). Ale začněme třeba právě KDU-ČSL, neboli stranou nad hrobem, který si sama kope. Na chvíli se zdálo, že nabrala realističtější směr, když namísto Miroslava Kalouska odvolala z rekonstruované vlády Jiřího Čunka. Jenomže Čunek, který svým vystupováním v posledních letech lidovce jen kompromitoval, se opět projevil jako naivní populista, např. nepříliš reálným návrhem na snížení cen elektřiny.
Přitom je Čunkovo křídlo v KDU-ČSL stále dost silné, aby na květnovém sjezdu post svého předsedy udrželo. Toho se obává i Kalousek, který sází na Čunkova protikandidáta europoslance Jana Březinu, a pro případ Březinova nezdaru uvažuje o založení nové konzervativní strany, v níž by měl důležitou roli i Karel Schwarzenberg. Taková realističtější a z evropského hlediska prestižnější strana ovšem nemusí vzniknout včas, aby získala dost voličů pro červnové evropské a říjnové předčasné volby.
Dojde-li k rozpadu KDU-ČSL na Čunkovu (a Svobodovu) křesťanskosociální odnož a Kalouskovu novou konzervativní křesťanskodemokratickou stranu, dojde také ke štěpení křesťanských voličských preferencí, což může mít za následek, že ani jeden z pozůstalých subjektů neuspěje. Byl by to smutný konec dvaceti let lidovecké politiky, která nedokázala nejsilnější voličský potenciál - více než třímilionovou základnu věřících občanů - spojit do akceschopné „klidné síly“, jež mohla být jednou z nejsilnějších politických stran ve státě.
Úspěšnějším populistickým konkurentem lidovců je ČSSD, soutěžící s nimi např. v omezení předražených úvěrů. Snížení úrokových sazeb pod 20 % by byl jistě pozitivnější krok nežli slibování sociálních výhod na úkor státního deficitu. A v tom je ČSSD mistrem, ať už jde o návrhy na zachování stravenek, zavedení šrotovného, snížení sazby DPH, zvyšování platů ve státní sféře, nebo speciální dávku pro učitele, kteří si koupí mobilní telefon a zavedou doma internet. ČSSD, dlouhodobě prosazující přijetí eura, náhle opouští maastrichtská kritéria a preferuje růst schodku státního rozpočtu před přijetím evropské měny. Ale největším defektem na tváři Paroubkovy strany jsou odpudivé destruktivní metody, prezentované jak samotným předsedou, tak zvláště jeho „korunním princem“ - středočeským hejtmanem Davidem Rathem. Ten se v podpásových kouscích přímo vyžívá. Jeho vynalézavost nemají ani komunisté podporovaní marxleninským skanzenem a notorickými odpůrci všeho, co nepřichází z Moskvy, počínaje radarem, přes vrácení ukradeného majetku, třicetikorunové poplatky a Lisabonskou smlouvu.
Otřes a posuny v politické orientaci některých stran, způsobené svržením koaliční vlády, samozřejmě mají se schvalováním Lisabonské smlouvy přímou spojitost. Na vztahu ke smlouvě se rozštěpila a ještě štěpí ODS - nejsilnější strana vlády v demisi. Z odporu k ratifikaci smlouvy vznikla nejen Strana svobodných občanů, založená pod patronátem hlavního oponenta EU prezidenta Václava Klause, ale také Libertas.cz - strana dalšího euroskeptika Vladimíra Železného. Ta přijala s otevřenou náručí aktéry pádu Topolánkovy vlády Vlastimila Tlustého a Jana Schwippela - Tlustého dokonce jako lídra kandidátky do EP! Spolek euroskeptiků doplňuje Politika 21 komunistické prezidentské kandidátky Jany Bobošíkové. Volební výsledek této pozoruhodné trojice nelze samozřejmě předvídat, ale podle „internetových voleb“ na serveru TN.cz by „Svobodní“ dosáhli ve středu v poledne již 26 % (!) hlasů. Bez šance není ani extrémní pravice, těžící z neschopnosti parlamentních stran řešit problematiku nepřizpůsobivých občanů; rostou tak i preference Dělnické strany, jíž se nepodařilo zakázat ani soudu.
Třebaže reformní cíle ODS byly zčásti přeexponované, zčásti nedovysvětlené, faktem zůstává, že Topolánkův kabinet byl zatím nejblíže k potřebným změnám. Nejpozitivnější zprávou pro kontinuitu české státotvorné politiky by proto mohla být aktivita exprezidenta Václava Havla, jenž poklausovské ODS otevřeně vyjádřil sympatie. V posledním rozhovoru pro Lidové noviny Havel řekl, že nikdo přesně neví, co Topolánkova vláda provedla, aby musela padnout tak náhle a v nejnevhodnějším okamžiku; že to byla „pitomost“ a že doufá, „že to voliči sociálním demokratům spočítají“. S Topolánkem si Havel notuje i pokud jde o schválení Lisabonské smlouvy. Ale na otázku Lidových novin, zda smlouva zvýhodňující především Německo a Francii, které nebrání mocenským ambicím Ruska, spíše neposiluje ruský vliv, exprezident nedokázal věcně a přesvědčivě odpovědět. Podle jeho pozdějšího vyjádření, že si na stará kolena žádné stranické tričko oblékat nebude, „a pokud, tak nazelenalé“, lze soudit, že Havlovým koněm může být i Strana zelených.
I přesto je ale možné, že podzimní volby skončí podobným patem, jako volby v r. 2006. Nový volební zákon, který tomu měl zabránit, ČSSD zmařila, jelikož prý nebyl výhodný pro jejího potenciálního spojence - KSČM. Snad se poučíme i z tohoto naschválu.
