2008 je osmičkový rok. Teď jde o to, zda se přiřadí k těm, které se pro naši zemi - ovšem právě tak pro náš kontinent - staly historickými mezníky. A také jde o to, do které kategorie těch historických mezníků se přiřadí, pokud se dalším takovým mezníkem stane. Vstoupí do dějin jako slavný, nebo jako neslavný osmičkový rok?
O pevnosti kostky cukru
Vzpomněl jsem si nedávno na tu už pověstnou Klausovu obavu, že se česká identita rozplyne v Evropské unii jako kostka cukru ve vodě. Myslím, že je načase, aby se konečně objevil politik, který včas vykřikne, že se naše evropská identita rozplyne v globálním světě jako kostka cukru ve vodě. Může se to totiž snadno stát, nebude-li mít Evropská unie dostatečnou pevnost a soudržnost. A jestliže ji mít nebude, můžeme se pak i s českou identitou v historicky dohledné době rozloučit. A pokud se o evropskou soudržnost nebudeme sami zasazovat a bude-li česká politika působit spíš opačně, nebudeme to ani moci vyčítat těm ostatním, ale hlavně sami sobě.
Za to, aby Evropa - tedy Evropská unie - sílu a soudržnost měla, či lépe řečeno, aby si obojí vytvořila, připadá teď největší zodpovědnost francouzskému prezidentu a hned potom české vládě. Rozhodně to není úkol na půl roku, ale za dobu obou předsednictví - francouzského a českého - by se už opravdu měla Evropské unie postavit na nohy a získat si respekt světa. Ať už pomocí ratifikace lisabonské smlouvy nebo zázrakem.
Přitom není jisté, zda to česká vláda chce a zda na to Sarkozy má. Mluvím v jednom případě o vládě a v druhém o osobě prezidenta, protože to tak je: francouzské předsednictví je výrazně personifikované, i když Sarkozy už přece jen víc používá „my“ a míň „já“, když mluví o svých evropských záměrech. Jestliže si doma zvolil individuální přístup k řešení problémů a chce být na všechno sám, na evropské scéně je sám nedobrovolně. Ke splnění evropských cílů mu chybějí spojenci. Bez nich bude slabý. Barroso, Merkelová, Gordon Brown, abych zůstal jen u těch, se kterými se Sarkozy chtěl spojit k realizaci plánů francouzského předsednictví, se obávají jeho nepředvídatelnosti, nechtějí být zataženi do dobrodružství, chtěli by systémový, tj. konvenční postup. A to je Sarkozymu cizí a protivné. A taky to neumí.
Má často pravdu, ale bije s ní Evropu po hlavě!
Už v předvečer převzetí evropského žezla znovu zaútočil na nezávislost Evropské centrální banky, na komisaře Mandelsona, který podle něho v WTO dostatečně nehájí evropské zájmy, je v osobním názorovém sporu s prezidentem WTO, Francouzem Pascalem Lamy, znovu zopakoval svou základní ideu, že EU má chránit občany (a podnikatele!) svých členských zemí a ne je vystavovat rizikům otevřeného světového trhu. A k tomu všemu ještě přidal novou výčitku: způsob budování Evropy - jak zatím referenda (krom španělského) ukazují - byl až dosud špatný a je třeba ho od základů změnit. Nepochybně měl na mysli, že s tím okamžitě začne, když bude mít půl roku tu moc.
Ale první krok, který ohlásil - rovněž v předvečer francouzského předsednictví - by byl ještě o něco horší než „dosavadní způsob budování Evropy“: Hodlá nekompromisně říci těm, kdo si přejí vstup Chorvatska a dalších zemí západního Balkánu do EU a přitom zdržují ratifikaci lisabonské smlouvy, že „bez Lisabonu žádné rozšíření nebude“. Komu to ne právě taktní varování patřilo, ani nemusel říkat. Ale protože každý evropskou politiku nesleduje, řeknu to já: opět Čechům, případně ještě Lechu Kaczynskému.
I když usiluje o dobrou věc, volí Sarkozy nevhodný, imperátorský a přitom neúčinný, možná až kontraproduktivní způsob. Obrovská škoda! Protože nástroj, který by Evropě umožnil být nerozpustnou kostkou sladkého cukru v moři kyselin globálního světa, už evropské národy akutně potřebují. Přestože si to ještě pár evropských politiků nechce připustit, a pokud ano, tak odmítají uznat, že takovým nástrojem je lisabonská smlouva.
Osmičkový rok 2008 se může stát historickým - v pozitivním či v negativním smyslu - tím, že v něm Evropa překoná nebezpečí své rozdrobenosti, nebo mu naopak podlehne. A ovšem, může se stát historickým rokem - v pozitivním či negativním smyslu (z hlediska soudržnosti Evropy spíš v negativním) - také podpisem smlouvy o umístění základny americké protiraketové obrany na území České republiky. Ale to je na zvláštní komentář. A ten nechci napsat v předvečer a v afektu, ale s odstupem a s chladnou hlavou. Ostatně, kostky jsou stejně vrženy. (Aspoň co se podpisu týká.)
