O víkendu prošel centrem Prahy desátý Pochod pro život. Přesto, že šlo o nejviditelnější aktivitu v boji proti nejvážnějšímu společenskému zlu, v médiích se setkala jen s okrajovým zájmem. Odpovídá to státem (a Evropskou unií) živenému pokrytectví, jež masovou likvidaci počatých dětských životů nazývá plánovaným rodičovstvím. Je to škoda, protože jednou z mála příležitostí veřejně manifestovat občanský nesouhlas se vžitou potratovou praxí je právě tradiční Pochod pro život. Dobrou zprávou ovšem je, že účast na něm rok od roku narůstá.
Tentokrát šli v čele zhruba dvoutisícového průvodu dva ani ne desetiletí kluci. Dřevěný kříž málem větší než oni nesli svorně. S odstupem několika metrů šla o něco starší mládež, rodiče s kočárky i s dětmi za ruku, mladí i staří, laici i řeholníci. Mezi nimi dva biskupové: salcburský Andreas Laun a řeckokatolický Ladislav Hučko. Za nimi stejně promíchaný dav a les křížů. Trochu to připomínalo pohřební průvod. Něco mezi smutečním aktem a procházkou jarní Prahou. Kříže byly bílé. Mohly připomínat vojenský hřbitov. Ale byly bílé proto, že symbolizovaly nezaslouženou smrt nevinných lidských bytostí. Od roku 1989 padl u nás za oběť potratové módě skoro milion nenarozených dětí. A jen za uplynulý rok jich bylo umělým potratem zbaveno života zhruba 25 tisíc. Každých 70 minut jedno dítě. Na 100 narozených 22 usmrcených. Kříže byly jediným znamením toho, že ty tisíce dětí už tu skoro byly. Ale zemřely, aby nepřekážely. Byly nežádoucí, jako Židé, Poláci a Romové pro Adolfa Hitlera. Nesměly se ani nadechnout. Ani uvidět světlo světa. Nemají hrob ani jméno. Bylo s nimi naloženo jako s odpadem a v biologickém odpadu skončily. Bílé kříže jako bílé hole slepců žalovaly na lhostejnost, s níž tento masakr trpíme.
Trpíme? Koho jsme dvacet let volili, aby genocidu nenarozených zastavil? Která politická strana měla to srdce, aby boj se zabíjením bezbranných vzala za svůj? Která média byla tak nezávislá, čestná a statečná, aby popsala nelidská jatka potratových popravišť? Ti, kdo by měli jít v čele pochodu pro život, a nejen toho po Praze, pěstují „politickou korektnost“ a lžou, že interrupce je něco tak běžného jako vytržení zubu. Vynakládají energii, čas a emoce na vynalézání skutkových podstat stále nových „zločinů“, které ve srovnání se zločiny proti daru života jsou jen zkřivením vlasu na hlavě. Díky nim se z oficiálních dokumentů za dvacet let nepodařilo odstranit ani základní lež, že potrat není žádným „přerušením“ těhotenství, ale jeho definitivním a fatálním ukončením.
Ale časy se mění a stále více lidí v mnoha zemích se s potratovým barbarstvím odmítá smířit. V lednu se Pochodu pro život v Paříži zúčastnilo 25 tisíc osob, převážně rodin a mládeže. Oproti loňsku jejich počet stoupl o 10 tisíc. Na akci se podílelo 15 francouzských pro-life organizací a podpořilo ji 26 francouzských katolických biskupů.
V Madridu koncem minulého roku demonstrovalo proti potratům přes milion lidí. Vláda socialisty Zapatera, která se pokouší rozbít tradiční španělskou rodinu návrhy na usnadnění rozvodů a uzákonění homosexuálního manželství, se zřejmě ani touto klidnou protestní akcí nepoučila a přes odpor Španělů prosadila nový potratový zákon, umožňující podstoupit umělý potrat do 14 (!) týdnů od početí. Vyprovokovala tak další protesty desítek tisíc Španělů, kteří začátkem března znovu vyšli do ulic Madridu, Barcelony, Bilbaa a Sevilly, aby vyjádřily rozhodný nesouhlas s tímto nelidským zákonem. Dokonce i Rusko, v němž Lenin jako první na světě v r. 1920 uzákonil právo na potraty, a které se ještě v nedávné době potýkalo s větším počtem potratů než porodů, dnes ústy ministryně zdravotnictví Taťany Golikové oznamuje, že otázka omezení potratů je „na pořadu dne“, a Vladimir Putin svaluje vinu za vymírání Ruska na komunismus, protože „zničil rodinné hodnoty“. A co jeho americký protějšek, velký vizionář Barack Obama? Ten, který loni v lednu ignoroval mnohasettisícový Pochod pro život ve Washingtonu a hodlal z peněz na odstranění krize financovat antikoncepční a potratový průmysl. Před několika dny, aby dosáhl schválení své zdravotnické reformy, musel vlastnímu straníkovi Bart Stupakovi a jeho skupině konzervativních demokratů slíbit, že reforma nebude „propotratová“ a že z federálního rozpočtu potraty financovány nebudou.
V závěru letošního Pochodu pro život při zpěvu státní hymny pod Myslbekovým sv. Václavem jsem si poprvé uvědomil, že vlastně zpíváme i ústy nenarozených – těch, jež nikdy neuvidíme a kteří přesto v našem světě nějak jsou, třebaže jim do něj byl vstup zakázán: „Kde domov můj, kde domov můj?“ Tam, kde „voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách“ a kde se ty statisíce životů měly skvět jako „jara květ“, v tom „zemském ráji na pohled“, v „krásné zemi české“, v níž je „domov můj“ – tam jsou oni s námi, a je to „domov můj“ i pro ně a jejich. Dokonce více pro ně než pro nás, kdo jsme nedokázali dát jim to, co jsme sami dostali – totiž první právo člověka – právo na život.
- Protesty proti legalizaci interrupcí autor: Arturo Rodriguez, zdroj: ČTK/AP http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/15/1482/148126.jpg
- Madridská demonstrace proti potratům autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/12/1182/118157.jpg
- Plakát polských odpůrců potratů autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/15/1478/147711.jpg
