V Karlových Varech se v době festivalu setkávají různé světy. Jinak poklidné lázeňské město se ze dne na den mění v mraveniště, ve kterém se setkávají umělci a celebrity z celého světa s velvyslanci, byznysmeny i obyčejnými baťůžkáři. Jaký je karlovarský svět – je to jen přehlídka slavných, nad jejichž přepychovými róbami žárlivě „slintá“ obyčejný člověk? Anebo má i ducha?
Řada lidí považuje karlovarský festival za rejdiště pro snoby – mezi jinými například režisér Vít Olmer. Část pravdy na tom určitě bude. Ve Varech se totiž každoročně koná množství akcí, o kterých běžní smrtelníci nemohou ani snít a často se na ně nedostanou ani ti, kteří mají v pořadatelské organizaci množství přátel, nebo se jim dokonce na krku houpe akreditace festivalového partnera. Chybí jim prostě vliv a společenský status. Letos ostrouhali i oblíbenci bulvárních médií Štikovi, kteří se neprobojovali na VIP akci jedné nejmenované banky.
Tato stránka festivalu, která staví na odiv, že od určité společenské úrovně je zkrátka povinnost být viděn v Karlových Varech, je ale jen jednou z mnoha tváří festivalu. Přesto, že se na festivalu dělá byznys, celebrity i politici, řada baťůžkářů sem jezdí z naprosto jiného důvodu. Noviny tady nečtou, Travolta je nezajímá, mnohem důležitější je pro ně festivalová atmosféra. Tu lze jen stěží popisovat někomu, kdo Vary během filmového svátku nikdy nenavštívil. Ta jedinečná, struhující a okouzlující atmosféra se tvoří ve frontách na lístky nebo tlačenici před kinosály, kde jako blesky z nebe vznikají nová přátelství.
K vašemu stolu v restauraci si třeba zčistajasna přisedne cizí člověk, protože jinde už nebylo místo. To, co by vám jinde nejspíš nebylo po chuti, ve Varech vyústí v příjemný pokec. Dost možná sice toho vetřelce už nikdy neuvidíte, ale doporučí vám třeba skvělý film anebo překvapí nevšedním náhledem na život, který se vám na dlouhou dobu zapíše do paměti.
Místo knížky festivalový program
Když jsem poprvé ještě jako studentka vyrazila do Varů, pod vlivem kamaráda, kterému jsem chtěla jen udělat radost, taky jsem tenhle prazvláštní svět nechápala. Co tady budu celý týden dělat, ptala jsem se sama sebe. To jako budu chodit na filmy? Ale já kino vůbec nevyhledávám. A tak jsem do krosny kromě láhve laciného vína, která ke studentským létům tak nějak patří, přibalila ještě knížku. Samozřejmě že zůstala nedotčená.
Letos jsem na festivalu po osmé a ledacos se v mém náhledu na místní mikrosvět změnilo. Knížku na čtení si sem už dávno nevozím, bohatě mi postačí program, případně Festivalový deník. A dlouhou frontu na lístky nestojím proto, abych se zašla podívat na filmy, které se dostanou do běžné distribuce, ale spíš na ty, které zůstávají stranou masové kultury. Ve Varech se najde řada programových sekcí – jednou z nich je třeba Na východ od Západu – v nichž jsou zařazeny filmy, které dokáží poodhalit roušku jiných kultur. Budete-li se dobře dívat, pomohou vám uvědomit si, jak velký poklad vlastně v naší rodné zemi máme. Kdo ví, co by režiséra Olmera za jeho prohlášení o snobismu jediného áčkového festivalu v zemi čekalo v jiném státě nebo třeba jen v jiný čas.
To přitom není zdaleka jediná věc, ve které můžeme hledat námět k přemýšlení. Tady si půjčím jedno moudro od En.drua – moderátora Domu ČT: „Já jezdím do Varů hledat inspiraci. Vidím ji v lidech, kteří sem přijeli se svými filmy, kteří něco umí. U těch je možné se inspirovat nejen pro práci, ale i pro život.“ Řekli byste, že En.dru mluví o něčem, k čemu se běžní smrtelníci nedostanou? Chyba lávky – na debatách v Domě ČT bývá narváno právě obyčejnými lidmi. Někteří z nich se ani nebojí vstoupit do diskuse a klást režisérům, hercům a scenáristům otázky místo Ondry.
Zabíračka pro místní
Na druhou stranu, abych na festival nepěla jen samou chválu, jedno drobné minus se mu musí nechat – život v jinak poklidném městě ze dne na den obrací naruby, což se neobejde bez kritiky místních. A vlastně je chápu. Když každý den spěcháte brzy ráno do práce, asi nebudete mít pochopení pro baťůžkáře, kteří si zčistajasna místo ve stanovém městečku ustlali před vchodem do vašeho obchodu či kanceláře.
Avšak i tohle reptání k festivalu prostě patří jako ryba k vodě, jako k filmu kamera. A navíc oni často i ti škarohlídové vzápětí dodávají: „V pátek to ale vyrazíme rozjet s přáteli na nějakou festivalovou party.“ I je tak nakonec pohltí vír festivalové zábavy a magické atmosféry, který však v sobotu večer po skončení festivalu zmizí jak mávnutím kouzelného proutku. Vary se z hodiny na hodinu, nebo dokonce z minuty na minutu zase změní v ospalé lázeňské město.
