Za pár dní tu máme výročí komunistického triumfu v únoru 1948 a zase si prožijeme smršť divokých debat, zda to tehdy byl, či nebyl puč. Nechci do této disputace vstupovat, nicméně názor mám – bylo to buď poloústavní převzetí moci s řadou pučistických prvků, nebo jinak: Jednalo se o jakýsi polopuč s využitím ústavních postupů. Abych to vysvětlil, musel bych zde brát celou tu cestu k „vítězství pracujícího lidu“ krok za krokem, a to jak jsem už uvedl, bych právě nyní nechtěl. Jde mi dnes o něco docela jiného… O ony diskuse, v nichž bude každý připomínat, co on si pamatuje a co si pamatovali jeho předci.
Podílím se na tvorbě pořadu ČT Historie.cs. V mnoha ohlasech, které na něj přicházejí, se objevuje názor, že mladí historici nemohou s dějinami zacházet řádně, neboť nic nepamatují. Pamětníci si vyhrazují copyright na svoje vzpomínky a odmítají připustit, že něco mohlo být jinak, než oni dodnes vyprávějí svým potomkům. Odhlédnu od toho, že v takovém případě by se dějezpytci sotva mohli zabývat kupříkladu Janem Husem, neboť nedožil se pokrokový měšťan, který poslouchal kázání v kapli Betlémské, či Janem Ámosem Komenským, vždyť sotva vyslechnout autentickou vzpomínku na jeho pobyt v Naardenu od osobního sluhy učitele národů. S Františkem Josefem, císařem blahé či neblahé (jak si kdo přeje) paměti, je to ovšem už mírně jinak, protože zaručenou informaci o jeho panování podal lecjakému současnému dědečkovi jeho (pra)dědeček a ten přece nelhal o tom, jak jsme trpěli v žaláři národů; že byl pravdomluvný, může dosvědčit celá rodina. Nic proti vzpomínkám, existuje dokonce obor historie, který se zabývá zpracováním a archivováním pamětnických výpovědí. Ovšem – alespoň já jsem o tom přesvědčen – je dobře konfrontovat tyto „paměti starých zbrojnošů (a zbrojnošek)“ právě s nevyvratitelnými uchovanými doklady „jak to tehdy bylo“. Začasté totiž konfrontace dobových vzpomínek a dobových dokumentů vyznívá jednoznačně pro ty dokumenty. Proto paměti sebeslavnějších a sebedůvěryhodnějších lidí nemohou být nikdy stoprocentní zdroj, byť jsou napsány sebepoctivěji. O čemž lze navíc s úspěchem pochybovat, člověk většinou i podvědomě vyřazuje ze své paměti záležitosti, které jeho osobně nešlechtí. Či nešlechtí věc, jíž on bezmezně věřil či věří.
A to nemluvme o případech z vysoké (i zahraniční) politiky, kdy pamětníci s jistotou účastníků tajných jednání tvrdí: „Na Jaltě domluvili, že budeme i s chlupama patřit Stalinovi!“ nebo: „Honza Masaryk jim to řekl, ale nebylo to nic platný!“, případně: „Za tím stáli Židi, já si to pamatuju…“ Pokud jim chybí spoluúčast pamětníka, mohou případně tvrdit: „Náš táta to říkal…“ Zpravidla tak mluví člověk, který (nebo jeho tatínek či dědeček) v té době býval mistrem kominickým v Hloubětíně nebo ve Velkém Záborčí. Pamětník nebo tlumočník pamětníka pak ještě dodá: „Copak ti o tom vědí, tenkrát si ještě hráli v uhláku,“ a myslí tím historiky, kteří záležitost vcelku poctivě studují.
Proto nesázejme například příliš na to, když někdo s hlubokým přesvědčením kupříkladu tvrdí, že „za komunistů stát žádné dluhy neměl“. Což se objevuje poměrně často. Nedávno jsem si listoval Dějinami zemí Koruny české v datech (František Čapka, nakladatelství Libri, 1998, Praha) a hle, co tam stojí psáno: „11. listopadu 1989 Rudé právo přiznalo zadlužení Československa ve výši 12 miliard dolarů.“ Předem upozorňuji, že jsem se zatím tímto údajem nijak nezabýval, vnímám ho jako prvotní informaci, nehledal jeho souvislosti ani přesné ekonomické ukazatele ani si je od nikoho, kdo tomu opravdu rozumí, dosud nenechal vysvětlit. Možná je to složitější, ovšem pokud je tomu tak, mění to všechny úsměšky pamětníků, snažících se vytvořit povědomí o fungující ekonomice a hospodářské blahodárnosti KSČ v časech před listopadem. A mohu sáhnout do příkladů mnohem osobněji: Kupříkladu v této rubrice do diskuse pod mým blogem o Nikole Sudové kdosi, skrytý za anonymem „starý důchodce Johny“, napsal: „Kučero! Kdy už Vás v televizi kopnou do zadku. Všichni pamatujeme, jak jste se na nás tlemil ve Večerní Praze a vychvaloval socialismus.“ Vidíte, co paměť natropí s paměťovými jistotami lidí. Ve Večerní Praze jsem vskutku psal komentáře i poznámky a šklebil jsem se u nich z fotografie. Ovšem bylo to v polovině 90. let dvacátého století a socialismus jsem v nich nechválil. Alespoň ne ve smyslu, jaký naznačuje důchodce Johny. Nechci věřit, že milý Johny úmyslně lže, aby ublížil. Prostě mu paměť pořádně neslouží, byť on by na ni jistě vsadil poslední pětník. Což se samozřejmě mnohokrát stává každému z nás.
A je mnoho jiných příkladů, méně osobních. Třeba tvrzení některých pamětníků, že nebývali „tenkrát“ chudí a bezdomovci. Zde stojí paměť proti paměti. Mohl bych připomenout „bufeťáky“ či „somráky“, kteří číhali v koutech levných automatů, zda nezbude kousek párku nebo zbytek omáčky, aby se jich zmocnili. V bohužel už neexistujícím bufetu Koruna na Václavském náměstí se pohyboval pán, který kdysi musel patřit mezi noblesu a vychování mu zůstalo, neboť nevrhal se na kořist jako nedočkavý sup, nýbrž položil nejprve majiteli talíře se zbytky otázku: „Ten páreček už bude volný, prosím?!“ Nebylo jich tolik jako dnes, pravda. Ale na rozdíl od současnosti byli neustále ohroženi zásahem policie pro „příživu“, čili se museli utajovat a tvářit se, že nesomrují. A jestli někdo tvrdí, že Václavské náměstí rozhodně nemělo nic společného s prostitucí, opět stojí paměť proti paměti (ale chtělo by to najít policejní protokoly z těch časů): Já si vzpomínám, že v šedesátých a sedmdesátých letech se dole u někdejší stanice tramvají Můstek v pozdních večerech holky dost hemžily.
A co žebrácké důchody v konci padesátých a v počátku šedesátých let u lidí z těch nejméně majetných skupin občanstva? Dle mé paměti měla takový stovkový moje babička, která byla od dětství děvečkou na statku v Třešti a pak na Žižkově v jedné místnosti bez příslušenství vychovala šest dětí. Určitě nebyla jediná s tou stovkou korun. A v těchto případech lze jistě objevit penzijní výměry, které by to potvrdily. I když tehdy bylo pivo za korunu dvacet a činže za pár švestek, zatancovat si za ty prachy mnozí důchodci příliš nemohli. Ostatně, když jsem se já osobně v roce 1965 překulil coby pomocný dělník u archové rotačky (ve dvousměnném provozu se dvěma pracovními sobotami v měsíci) v tiskárně n. p. Mír přes tisícikorunu výplaty, měl jsem pocit, že jsem magnát. Bylo by pro zvídavé novináře možná vskutku investigativní najít si mzdy (nejen v privilegovaných zaměstnáních) a důchody z 50., 60. a 70. let minulého století a porovnat je s tehdejšími cenami. Abychom se my, pamětníci, pořád nedostávali do sporů o historii existenčních a existenciálních jistot a nejistot a nezvratnosti i kolísavosti našich pamětí… Ty máme každý jiné, jinak selektované a různě zachované… Nešťastné je, že ze zbytků svých pamětí vykopává každý z nás, co se nám hodí, a pak se tím trumfujeme v planých diskusích, jak to tehdy doopravdy bylo. A při tom by stačilo hledat a najít v konkrétních starých papírech, účtech a výkazech, dotýkajících se jednotlivých lidí. Každá taková konfrontace našich vratkých „pamatováků“ s doložitelnými fakty byla by k dobrému. Protože s osobní lidskou pamětí bývají patálie. Každý z nás si pamatuje, co chce.
