Před několika dny si zde Milan Šmíd povzdechl nad tím, jak různě historici i všelijací vážení občané vykládají odkaz Tomáše Garrigue Masaryka. Demonstroval to na pořadu Historie.cs, na němž se mírně podílím. I proto cítím potřebu se k tomuto problému vyjádřit. Dalším důvodem je skutečnost, že si na dálku Milana Šmída vážím jako myslícího člověka a odborníka, a že mi udělalo radost, když obětoval svůj čas a na pořad Historie.cs se díval.
Přiznávám, že nejen při tvorbě "masarykovské” části cyklu jsem měl podobné pocity. Ty ale vnímám už dlouho. S tímto úkazem se setkáváme stále; pokud tedy se nějaký dynamický a vpřed hledící současník uráčí marnit čas něčím tolik zbytečným jako jsou dějiny. Učiní-li tak, zpravidla do nich hrábne, jak se mu hodí. Historickou osobnost vypreparuje dle svého přání. Dějinné události dá význam, jenž vyhovuje jeho okamžité potřebě vidění světa. S historií lze takto zacházet. Je velmi rozmanitá a také se – nebohá – nemůže příliš bránit.
Nicméně to bychom různorodé výklady dějin pouze shazovali. Důvod jejich pestrosti tkví především v nejednoznačnosti historie. Až na několik zřetelně principiálních a eticky jednoznačných případů (a i v nich našli bychom mnohé pochybnosti a chvění nejistoty) je přímočarý výklad zcela vyloučen. Různé jsou pohledy na stejné lidi i události. Jenom vnímejme názor na Přemysla Otakara II. v Rakousku a u nás! A v souvislosti s tím na výsledek bitvy u Suchých Krut. A kupříkladu o lišce ryšavé, zřejmě největším evropském diplomatovi XV. století, Zikmundovi Lucemburském, ani nemluvě…
Dějinám a jejich osobnostem sotva vložit jednotnou doktrínu. Masaryk je toho živým dokladem. Stačí porovnat třeba oslavný televizní cyklus Zdeňka Mahlera a knihu Antonína Klimka Boj o Hrad! A jsou v životě lidském i společenském období, kdy je to ještě vyhraněnější. Naši generaci kupříkladu celý život učili, že Vladimír Iljič Lenin byl velice citlivý člověk, protože kdesi na lovu schválně netrefil lišku, neb mu jí bylo líto! Byly časy, v nichž veřejně vznesený dotaz, zda nejde o úpravu historie, vždyť pravdou možná byla skutečnost, že Uljanov prostě neuměl střílet, mohl znamenat nezvratný kádrový škraloup. To už byl boj o výklad historie vskutku třídní!
Však nežertujme. Sotva nalezneme chytráka s patentem na pravdu. Ohledně historie je to ještě složitější. Jako laika mě dějiny a dějepis baví od mládí. A kupříkladu objev Jana Žižky od Josefa Pekaře byl pro mne v dospívání jedním z životních obratů. Vždyť jak motivujícím se pro mladého člověka stane v době, v níž oficiální dějepisectví vytváří z husitů jakési prekomunistické ušlechtilé nadlidi a politický underground ho u piva přesvědčuje, že to byla jenom banda fanatických lapků, kritický pohled na ono období a současně názor, že těžko soudit husitské houfy pro jejich krutost a krvelačnost, neboť tehdy byla brutální i vojska panská, vždyť takový byl obraz doby. Hned začnete hledět na historii jinýma očima. Potažmo i na život současný. A že v historickém bádání není nikdy jasno, dokazuje nedávno zesnulý gigant popularizace naší historie, Dušan Třeštík, který dokázal přesvědčivě zpochybnit věci zdánlivě nezpochybnitelné.
Byla by, věru, škoda, kdyby tak složitá a v mnohém velmi rozporuplná osobnost jako byl Tomáš Garrigue Masaryk, měla trpět jednoznačným výkladem. Vždyť i jeho politické metody byly v mnohém velmi vratké, byť určené ke vznešeným cílům. A to nemluvme o činech státníka, ale o aktech, jež konal v čase profesorském. Kupříkladu jeho bezesporu heroickou roli v hilsneriádě doprovází i tahy velmi "taktické”, nepodložené fakty. V politice samé pak pro TGM v mnohém „účel světil prostředky” až machiavelisticky. A takové metody zcela přirozeně vytvářejí prostor pro různorodý výklad. Což se, samo sebou, netýká pouze prvního československého prezidenta. I proto jsem, když se mě ptali, o co vlastně pořadu Historie.cs jde, odpovídal, že nechceme historii vysvětlovat, dávat jí jednotný výklad a už vůbec ne přinášet návod, jak její jednotlivé události a osoby vnímat. Jen vyčkejte například sporu o socialistickou ústavu z roku 1960 mezi profesorem Zdeňkem Jičínským a mladým historikem Jaroslavem Cuhrou, Varšavské smlouvy či bojování o Duklu!
Rádi bychom, aby si alespoň někteří citlivější (po letech právě unifikovaného a povinného jednoho jediného povoleného výkladu historie a v současných časech „bezhistorických”) uvědomili, že vůbec nějaké dějiny existovaly. A kdyby si i někdo z “obyčejných”, nejen vzdělaný intelektuál Milan Šmíd, povšiml rozmanitých ba protichůdných sociálních a sociálně psychologických postojů k "uplynulým jevům a lidem”, bylo by naše potěšení tisícinásobné.
