Měla to být studená sprcha pro papeže. Španělští homosexuálové se dlouho dopředu svolávali, aby protest proti jeho návštěvě vyjádřili „ostentativním líbáním se“ před projíždějící papežskou kolonou. Nelíbilo se jim, že Benedikt XVI. vybízí k ochraně rodiny jako nerozlučného svazku muže a ženy. Také liberálové a feministky vyzvali ke srocení proti Benediktovu (a obecně křesťanskému) mínění, že lidský život je nedotknutelný od početí až po přirozenou smrt. Protestujících měly být tisíce, televizní štáby větřící levnou senzaci byly v pohotovosti.
Dopadlo to jinak. Na první zastávce v Santiagu de Compostela vítaly Benedikta XVI. desetitisíce poutníků, ale po demonstrantech ani památky. V Barceloně se místo tisíců podařilo organizátorům protestů dát dohromady dvě stovky homosexuálů, anarchistů a liberálů. Ti se do prvních řad vítajících ani nedostali, takže papež si jejich ne právě vkusných protestů sotva mohl všimnout. Viděl však nadšení 250 tisíc občanů Barcelony, což kontrastovalo s jeho varováním před sekularizací ve Španělsku. Papež ovšem dobře ví, koho před kým varovat a Španělé mu rozumějí. V jejich případě je to vláda socialisty José Zapatera, která dělá vše pro sekularizaci země, ať už jde o odstranění výuky náboženství ze státních škol, uzákonění svateb homosexuálů, zpochybňování tradiční rodiny (rozvodovost stoupla o 200 %) nebo další zpřístupnění potratů (proti návrhům vlády vloni v Madridu protestovalo přes milion Španělů).
Česká media se nejvíce zabývala Benediktovými slovy o tom, že „víru je třeba obnovit, aby čelila hrozbě světskosti, která existuje ve Francii a v České republice, a také ve Španělsku.“ Novináři kupodivu neocenili, že papež jmenoval Česko jedním dechem s dvěma velkými západními státy, spíše se pozastavili nad tím, že nás zařadil mezi „bezbožníky“. Stranou pozornosti médií ovšem zůstal fakt, že papežova slova „hrozba světskosti“ nejsou totéž jako slovo „světskost“ (pod nímž si můžeme představit třeba konzumní způsob života). Neboli že konstatoval-li Benedikt XVI., že ČR patří mezi státy, kde „existuje hrozba světskosti“, ještě to neznamená, že jsme primitivní konzumenti a ateisté, ale že jsme na jedné lodi s těmi, jimž takové nebezpečí hrozí. A řekl-li, že je třeba této „hrozbě světskosti“ čelit obnovou víry, neřekl nic nového ani převratného; platí to jak pro tři jmenované země, tak pro velkou většinu ostatních evropských států.
Nenechme si ale v těchto úvahách uniknout hlavní – ne-li přímo historický – smysl papežovy návštěvy Španělska. Bylo jím vysvěcení barcelonské katedrály Antonia Gaudího – 128 let rozestavěného chrámu Sagrada Família. Hold, který Benedikt XVI. tímto aktem složil nejen geniálnímu architektovi, ale i Katalánsku a celému Španělsku – a především jeho prostým věřícím – se řadí k tomu nejdůležitějšímu, co papež pro katolickou církev vykonal. Dech beroucí krásu fantastické architektury ozdobil pečetí apoštolské bohoslužby a splnil tak hlavní část Gaudího snu o katedrále jako centru katalánského duchovního života. Vysvěcení chrámu lze podle papežových slov považovat za vyvrcholení dějin Katalánska, dějin svatosti, uměleckých a básnických děl zrozených z víry. „Díky Antoniu Gaudímu povstal tento chrám, jako kamenná oslava Boha“, řekl papež před téměř sedmi tisíci věřícími v katedrále a dalšími 50 tisíci venku.
Jak Benedikt XVI. připomněl, Gaudí současně se stavbou založil školu pro děti zedníků a nejchudších rodin, kterou financoval ze svých úspor – tak uskutečnil to, co vyjádřil slovy: „Chudí jsou v církvi vždycky vítáni“. Tuto prostou školní budovu postavenou z cihel a dlaždic pak Le Corbusier v r. 1920 prohlásil za mistrovské dílo. Gaudí si vymínil, že peníze na stavbu chrámu mohou pocházet jen z darů věřících – ne z příspěvků státu nebo církve. Sám téměř každý den hrdě přinášel jednu pesetu, kterou dostával v nedalekém obchodě. Ve své křesťanské pokoře Gaudí věřil, že by se každý měl snažit přispět ke zvětšení Božího díla podle svého omezení či nadání, a že na velikosti přispění nezáleží. Nikdy nepočítal s tím, že uvidí své dílo hotové. Za svého života spatřil jedinou dokončenou věž – věž sv. Barnabáše na východním průčelí chrámu. Když v r. 1926 zemřel (sražen tramvají), bylo mu 74 let.
Vždycky jsem si přál vidět Gaudího katedrálu dostavěnou. Ale ani nové odhady, že by mohla být dokončena ke 100. výročí jeho smrti, možná nejsou realistické. Z projektovaného počtu 18 věží jich stále chybí 10, z toho i centrální 170 m vysoká věž Kristova, kterou se Sagrada Família stane nejvyšším chrámem světa. Snad ji jednou spatří naši vnuci. Pokaždé, když u vchodu do chrámu zaplatíme, přispějeme na položení dalšího kamene (a také si odpykáme jeden hřích). Ale jak varuje Picasso, dokončené dílo se stává mrtvým. Důležitější bude zachovat Gaudího víru živou a mocnou síť důmyslně vetkanou „Božím architektem“ do tohoto kamenného kouzla pořád stejně tajemnou.
