Evergreen polistopadového vývoje – požadavek na zákaz KSČM – je opět na stole ministra vnitra. Tentokrát ve formě oprášeného senátního návrhu na pozastavení činnosti této extrémní strany. Je to bezprostřední reakce zákonodárců TOP 09 na projev poslance KSČM Miroslava Grebeníčka a zvláště jeho kolegyně Marty Semelové, která prohlásila, že nikoliv protikomunističtí odbojáři, ale naopak bývalí pohraničníci, střílející uprchlíky z komunistického Československa do zad, by si zasloužili ocenění. Vysloužila si z demokratické části sněmovny pískot, dupot, výkřiky „hanba“ a bušení do lavic. Nicméně, pokus o zákaz komunistické strany po 21 letech od její historické porážky je podle většiny pozorovatelů nejen takřka beznadějný, ale i pošetilý.
Například Martin Fendrych v Týdnu soudí, že i když je „stalinská partaj pevně usazena v parlamentu“ a dál propaguje rudé ideje, na zákaz to asi stačit nebude. Komentátor Hospodářských novin Jindřich Šídlo tvrdí, že komunisté jsou dnes naprosto neškodní, jelikož si užívají kapitalismu a návratu „reálného socialismu“ se spíše děsí. A podle Bohumila Doležala je dokonce možné, že humbuk se zákazem KSČM má odvést pozornost od ustupování vlády před „nestoudnými požadavky lékařských vyděračů“. Pravda, komunistická recidiva bezprostředně nehrozí a KSČM je dlouhodobě považována jen za jakýsi skanzen KSČ. Je ovšem také pravda, že komunistická ideologie nepřestává být v rozporu s demokratickými zásadami svobodného světa. A jak ukázal projev soudružky Semelové, za zločiny pohraničníků se komunisté rovněž nestydí; interpretují je jako statečné činy, jež měly „zásluhu na tom, že některé provokace na státních hranicích nepřerostly v konfrontace širokého rozsahu a narušení míru.“
Není však cílem těchto řádků polemizovat s poslanci Grebeníčkem či Semelovou o jejich výkladu dějin. Každý, kdo prožil (přežil) pár let komunistického režimu, má o něm vlastní dostatečně dobrou představu. Horší je to s dnešní mladou generací, která tuto zkušenost nemá. V této souvislosti jsou velmi zajímavé pohledy českých vzdělanců z let první republiky, kteří komunismus na svou kůži rovněž nezažili. Od prosince 1924 do února 1925 proběhla v týdeníku Přítomnost série úvah na téma „Proč nejsem komunistou“. Intelektuálové tu bez přímé zkušenosti s domácím komunistickým režimem vyslovovali svá analyticky přesná i jasnozřivě prorocká pozorování. Nejobsáhlejší byla úvodní stať Karla Čapka, který svým rozšafným způsobem mj. napsal: „Věřím až podnes, že je jistých mravních a rozumových pět švestek, po nichž člověk poznává člověka. Metoda komunismu je široce založený pokus o mezinárodní nedorozumění; je to pokus roztříštit lidský svět na kusy, které k sobě nepatří a nemají si co říci. Co je dobré na jedné straně, nemůže a nesmí být dobré na druhé straně; jakoby nebyli tady i tam lidé fyziologicky a morálně titíž. Pošlete na mne nejortodoxnějšího komunistu; neskolí-li mne na místě, doufám, že se s ním osobně shodnu ve spoustě věcí, pokud se ovšem netýkají komunismu. Avšak komunismus se zásadně neshodne s těmi druhými ani v tom, co se netýká komunismu; mluvte s ním třeba o funkci sleziny a on řekne, že je to měšťácká věda; podobně existuje měšťácká poezie, měšťácký romantism, měšťácká humanita a tak dále. Síla přesvědčení, jakou najdete u komunistů v každé maličkosti, je téměř nadlidská… Nebo snad to není síla přesvědčení, nýbrž rituální předpis nebo koneckonců řemeslo“.
Legionářskému spisovateli Františku Langerovi na komunismu vadí „…ta nevyvratitelnost, s kterou je rozhlašován. Když slyším mluvit o jeho samospasitelnosti, dráždí mne to tak, jako bych slyšel knejpiána vychvalovat všemohoucnost jeho metody.“ Bolševická revoluce v Rusku nenechala chladným ani básníka Fráňu Šrámka, v mládí pacifistu a anarchistu. „V provádění šlo se tentokráte ještě dále než francouzská revoluce, dána barbarská deviza, že kultura srdce musí býti násilím vymýcena, a nastoleny suché, tvrdé scholastické teorie, z nichž nejosudnější pro celé hnutí samo je ta, že ideje a přesvědčení třeba do lidí nutiti násilím. Proto, jen proto nese dnešní komunismus s sebou od počátku zárodek smrti, zavání už teď zatuchlinou a hnilobou a zmizí právě tak, jako ostatní revoluce komunistické v historii,“ napsal autor Splavu a Stříbrného větru.
Své si ke komunismu řeklo v Přítomnosti i šest dalších intelektuálů, mezi nimi malíř a spisovatel Josef Čapek, básník Richard Weiner a spisovatelé Josef Kopta a Jan Herben. „Nikdy jsem se komunismu neposmíval. Ale zhrozil jsem se ho, když velekněz ruského bolševictví vyslovil zásadu, že velké ideji možno, ba i nutno obětovat třebas devět miliónů lidí. Co Lenin podnikl, bylo šílenství a zločin…,“ napsal Jan Herben. A Josef Čapek: „Naplňovalo mne vždy podivem, co všechno je komunismu buržoazií, jež musí být krvavě na hlavu potřena… Neboť komunismus má jen dva pytle, do nichž utřiďuje člověka. V jednom má proletáře, který se odtud vyhrne a udělá revoluci. V druhém je buržoa, který pak má být potlučen a vytlučen. Do toho druhého pytle hází tedy komunista všechno, co není organizováno ve straně a znamenitě si tím zjednodušuje obraz světa“.
Na závěr ankety „Proč nejsem komunistou“ šéfredaktor Přítomnosti, tehdy třicetiletý Ferdinand Peroutka, doplnil postřehy přispěvatelů vlastními závěry z komunistické praxe: „…Jsou někteří komunističtí teoretikové, které lze vyložit jen jako buddhistické míšence. Rovněž oni pokládají za zkázu ctnosti, jestliže člověk má pocit domova a soukromého majetku. Proto se jim nelíbí rodina a hodlají z ní děti, jak říkají, osvobodit a vydat je společné výchovně, stravovně a noclehárně. V ruském porevolučním zákonodárství jeví se zřejmě tato tendence. Například byl vydán zákaz adoptování dětí; to prý jest počin směřující proti kolektivu. Podobně zákony, týkající se pohlavní morálky, snaží se ženě i muži usnadniti kolotání v kolektivu. Vycházejíce od požadavku, že člověk nesmí míti továrnu, došli k názoru, že člověk nemá míti vlastní ženu. Hle, jak zde pracuje ďábel rozumového mechanismu: poněvadž byly spáchány nepochybné nespravedlnosti tím, že někteří jedinci neomezeně disponovali výrobními prostředky, zdá se těmto teoretikům, že se děje jakási křivda, má-li někdo doma své vlastní děti“.
Peroutka jistě netušil, jak aktuální jeho slova budou ještě po 86 letech – po dvou totalitách, šestileté hnědé a čtyřicetileté rudé. Nepřevzali právě ony „tendence ruského porevolučního zákonodárství“ někteří dnešní lidskoprávní a sexuální „inženýři“, kteří by ovšem ani za nic nepřiznali komunistickou inspiraci? Restaurace komunistického režimu nás opravdu nestraší, komunistické myšlení je tu ale stále přítomno. Projevuje se kupř. snahou likvidovat individualitu jednotlivců i státních útvarů, rozbíjet historicky osvědčené instituce, přepisovat mravní kodexy a osekávat společnost podle marxistické šablony. Každý může cítit, na co je třeba dát si pozor…
- Marta Semelová zdroj: www.praha-mesto.cz http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/24/2331/233059.jpg
- Spisovatel Karel Čapek autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/6/510/50945.jpg
- Josef Čapek zdroj: Galerie města Bratislava http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/8/775/77459.jpg
- Ferdinand Peroutka zdroj: Sdružení Ferdinanda Peroutky http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/7/667/66610.jpg
