Jsou knihy, které po přečtení zůstanou v člověku na celý další život a přihlásí se vždy znovu proto, že se něčím připomene trvalá aktuálnost jejich obsahu. Od amerického spisovatele fantastických románů Raye Bradburyho jsem přečetl ledacos, ale mnohem víc než třeba jeho Marťanská kronika mi v paměti utkvěla kniha s nepříliš srozumitelným názvem "451 stupňů Fahrenheita". Pokud jste ji četli, pamatujete si ještě, proč se tak jmenuje?
Ano, 451 stupňů Fahrenheita je přesně ta teplota, při níž začne hořet papír. Nu a Bradbury v geniální umělecké zkratce ukazuje, jak bouřlivě postupující technická civilizace přijde na to, že nějaké marnosti obsažené zejména v papírových knihách komplikují modernímu člověku život a narušují jeho pohodlí tím, že ho nutí přemýšlet o zbytečnostech, které přece ke svému rajskému životu nepotřebuje. Od tohoto poznání, k němuž manipulátoři ztechnizované společnosti rychle dojdou, není samozřejmě daleko k vydání příkazu na použití onoho přírodního zákona o 451 stupních Fahrenheita a knihy se začaly pálit. Pohotovostní čety se za tím účelem vydají do jednotlivých domácností. A když pak nenapravitelní konzervativci prchají se svými nejcennějšími knihami do lesů, je za nimi vyslán mechanický ohař, aby jim ten unášený majetek zničil. Ti, kteří mu uniknou, se pak v lesích aspoň něco naučí nazpaměť. Knihy tam zanechají a vracejí se domů alespoň s jejich částečným obsahem v hlavě.
Ponechme stranou, že před více než půlstoletím, kdy Bradbury svou knihu psal, byl i v Americe papír hlavním uchovavatelem lidského vzdělání, protože zvukových záznamů bylo minimálně a o nějakém internetu nebylo ani potuchy. Ale i dnes při všech technických vymoženostech stále zjišťujeme, že funkce papíru pro konzervaci ani ne tak informací jako spíše myšlenek zůstává stále velmi důležitá. Nedávno kdosi řekl, že lidé dnes nekupují noviny tolik proto, aby se tam dozvěděli zprávy, čili informace - ty znají už od včerejška z televize, internetu či rozhlasu - ale aby si přečetli názory svých oblíbených komentátorů.
Pokud tedy připustíme, že názory, myšlenky a komentáře profesionálních publicistů značně aktivizují myšlení široké veřejnosti, pak by nebylo spravedlivé, kdybychom pominuli i jistý podíl tohoto žánru v televizi, internetu a samozřejmě i v rozhlase. Znovu nutno opakovat, že jde hlavně o myšlenky, a to nejen politické, pro něž strohé informace jsou jen nutným východiskem.
V posledním čísle Týdeníku Rozhlas píše dlouholetý šéf literární redakce stanice Vltava Jan Halas, že po celé naší republice vznikají složky občanské společnosti, jimž se někteří čelní politici vysmívají, přestože právě v nich se rozvíjí snaha po vyšší obecné vzdělanosti. Mohu to potvrdit z vlastní zkušenosti, kdy jsem za komunistického režimu objížděl různé ty kruhy přátel hudby či kultury vůbec. Zajímaví lidé, kteří se takto i v poměrně malých městech scházeli, měli touhu vzdělávat se v nejrůznějších oborech. Když jsme tedy odbyli pracovní část zasedání - tedy vytvoření kulturního programu pro ono město - téměř vždycky schůze pokračovala dlouhou diskusí, v níž samozřejmě došlo i na politiku probíranou ovšem poněkud jinak než v duchu oficiálním.
Dnes není nutno postupovat takto polopartyzánsky a ty, kteří se oněm projevům občanské touhy po vzdělání posmívají, můžeme svobodně poslat tam, kam patří, to jest do říše Bradburyho tmářů. A nekorunovaným králem zde nemusí být jen jedna rozhlasová stanice, jak píše Halas - tedy jeho mateřská Vltava. To by se křivdilo nám všem ostatním, kteří se na trochu jiných vlnách nebo v jiných mediích snažíme v podstatě o totéž.
Zde nemohu opominout náš sobotní pořad „Volejte Šestku“, na nějž se každý týden čím dál víc těším. A to vůbec ne proto, že bych souhlasil se vším, co tam naši posluchači telefonují. U některých dokonce až s podivem konstatuji nedostatek určitých prvků vzdělání a naopak přebytek emocí, které jsou vždy překážkou správného myšlení. Ale postupem doby takových hlasů ubývá a ty rozumné nabývají vrchu…
Je příznačné, že všichni, kteří nám sdělují své názory na dané téma, tak činí v době televizního prime timu, čímž dávají najevo, že si takto tříbí s námi své myšlení, než aby bezduše sledovali nějaký bezduchý seriál.
A tak může nastat i chvíle, kdy některý náš posluchač udeří hřebík na hlavičku pádněji než leckterý profesionál. Jako třeba když před týdnem pan Michal rychle smetl se stolu všelijaké námitky proti Topolánkově aktivitě během plynové krize a konstatoval, že podstata naší úlohy v čele Rady Evropy spočívá především v tom, abychom udržovali v chodu diskusi o příslušné věci tak dlouho, dokud se k nějaké dohodě nedospěje. Proto si také Francie před námi vysloužila uznání za své chování v době gruzínské krize.
Ano, udržovat svět v pohybu působením myšlenek a diskusí; - nikoliv zbraní, k nimž se často sahá zcela zbytečně anebo zbytečně brzy, anižbyly vyčerpány všechny prostředky mírové. Kolikrát už se toto řeklo a kolikrát se na to znovu zapomnělo. A vždycky to šlo ruku v ruce s tím, že lidem se zakazovalo myslet a nějaký ten Koniáš nebo Goebbels začal veřejně pálit knihy.
