Má-li být takzvané "zamyšlení" svébytným novinářským útvarem, pak tomu rozumím tak, že na rozdíl od komentáře v něm autor může více popustit uzdu svému filozofickému názoru na běh světa i v jeho historických souvislostech. A právě dnešek nám k tomu dává zajímavou příležitost, neboť spadá mezi 28. říjen, jakožto devadesáté výročí vyhlášení našeho samostatného státu, a 2. listopad, jakožto den každoročně v kalendáři zasvěcený Památce zesnulých.
Na to, že tu jakási souvislost je, mě přivedl jeden čtenářský a jeden posluchačský zážitek z minulých dnů. Ten čtenářský byl z pondělní Mladé fronty Dnes, ten posluchačský z úterního svátečního Dobrého jitra na stanici Český rozhlas 2 - Praha. Nejdříve tedy k tomu prvnímu.
Historik Ivan Šedivý je autorem materiálu, který zabral celou jednu tiskovou stranu našeho nejčtenějšího deníku. Vévodí tomu velký nadpis „Zapomenutí vojáci“ a hned pod tím ještě větší dobová kresba nazvaná „Za císaře pána“, na níž je zobrazeno, jak rakousko-uherské jednotky za první světové války vzdorují belgickým obrněncům. Výjev je to stejně bezútěšný, jak podobné bitevní artefakty zpravidla bývají. Ty obrněné vozy zabírají jen zcela nepatrnou část obrazu na jeho horním okraji, kdežto dobré čtyři pětiny výjevu ukazují hrůzu zcela nechráněných živých tvorů - především lidí, ale také padlých nebo splašených koní. Na velké vzdorování těm obrněncům to příliš nevypadá. Pokud totiž jde o zobrazené lidi - a to jsou oni, příslušníci rakousko-uherských jednotek - pak je vidíme buď padat k zemi, nebo na ní už bezvládně či v křečích ležet. Anebo - a to je na té kresbě nejhrůznější - s příšerným děsem ve tvářích a v očích prchat kamsi doprava ven z toho strašného výjevu.
Zajímavý je ovšem především text Ivana Šedivého, který ten obrázek obepíná. Dozvídáme se z něho - a zmínil se o tom i prezident Klaus ve svém projevu 28. října - že v souvislosti se vznikem československého státu se mluvívá převážně o našich vojenských jednotkách v zahraničí, tedy o legionářích, jichž padlo něco přes pět tisíc, ale zapomíná se na ty Čechy, kteří padli takříkajíc za císaře pána a jichž bylo jen do konce roku 1917 napočítáno více než 138 tisíc. Lze tedy bez nadsázky říci, že do konce války těchto padlých mohlo být téměř třicetkrát více než padlých legionářů.
Ponecháme stranou, zda byl význam legionářských jednotek více politicko-propagační nebo vojenský - ať tak, či onak, nelze jim upřít značný význam pro vznik samostatného státu a jejich oběti ve většině případů asi nebyly marné. Ale u těch mnoha desítek tisíc mrtvých Čechů na druhé straně fronty, která našemu osvobození bránila, se musíme ptát PROČ. Autor článku - jinak ředitel Masarykova ústavu Akademie věd České republiky - se takhle neptá a poněkud proti duchu Masarykova výroku „Ježíš, ne César“ dokládá, že právě tito Češi bojující za císaře pána prý zcela vyvrátili od Haška zakořeněnou představu Švejků a prokázali na opačné straně než legionáři statečnost (často až mimořádnou) udivující i jejich rakouské velitele. Autor článku je na to hrdý a na pověsti Čechů-hrdinů jako by mu záleželo více než na jejich zmařených životech pro zájmy těch sil, nad jejichž porážkou se pak 28. října jásalo.
A zde přicházím k onomu posluchačskému zážitku z Dobrého jitra státního svátku. Jeden volající osmdesátiletý posluchač tam s určitým nadšením vyprávěl, že tři jeho blízcí příbuzní se za první světové války dobrovolně zmrzačili jen proto, aby nebyli odvedeni. Jeden si například uřízl palec. Obávám se, že se stále najde mnoho lidí, kteří budou považovat za normálnější nechat se zabít ve válce i na nesprávné straně, než se takto vlastní rukou poškodit a zachránit tak svůj život. Jako by smrt byla lepší než život bez palce. A tady je ta chvíle k zamyšlení: není právě tohle jeden z největších omylů, jímž se lidstvo po celé známé dějiny zbavuje těch, kteří by zde byli něco platní svými životy a jejichž často zbytečnou smrtí ve válkách končí definitivně veškeré naděje, které do jejich těl a duší byly jejich zrozením vloženy?
