Neuplynul ještě ani týden od neúspěšných obstrukcí levice ve sněmovně a sociální demokracie už je zase na koni. Ve srovnání s Nečasovou vládní koalicí, která po probděných nocích působí poněkud ospale, je Sobotkův tým stále při chuti sbírat populistické body. Spoléhá přitom na voliče, kteří zavírají oči nad jeho zoufale neefektivními metodami. Vezměme jen teatrální snahu o prosazení změn vládních reforem několikadenním zablokováním sněmovny; kdyby opozice opravdu chtěla dosáhnout nějaký kompromis, mohla toho mnohem snáze dosáhnout už v prvních čteních. A co ujišťování, že socialisté po (vyhraných) volbách reformy stejně zruší? Nebyl z tohoto pohledu festival obstrukčních naschválů jen zábavou nudících se exhibicionistů a z pohledu daňového poplatníka slušnou sumičkou vyhozených peněz?
Ne snad, že by na schválených reformách nebylo co opravovat, ale mohlo (a může) se to udělat mnohem konstruktivnějším způsobem. Příkladem mohou být návrhy křesťanských demokratů na vylepšení důchodové reformy zohledněním výchovy dětí v průběžném důchodovém systému, tj. odstupňováním sociálních odvodů podle počtu vychovávaných dětí. To by podle předsedy KDU-ČSL Pavla Bělobrádka nejen přineslo miliardy korun navíc a lepší postavení rodičů dětí na trhu práce, ale odpadlo by i vyvedení mnoha miliard z příjmů státního rozpočtu do soukromých fondů. Třebaže se některé lidovecké podněty, jako např. zachování dvojí sazby DPH nebo zavedení progresivního zdanění takřka kryjí s návrhy levice, způsob jejich prosazování křesťanskými demokraty by nepochybně byl kultivovanější a perspektivnější, než předvedly obstrukční úderky ČSSD + KSČM. Absence státotvornějších přístupů má citelné následky, a to jak setrvalý propad politické kultury v zákonodárném sboru, tak především stále obtížnější prosazování skutečně smysluplných reforem. Deficit těchto hodnot nepociťují pouze křesťanští demokraté; je to zátěž pro celou společnost, která na prahu narůstající ekonomické krize potřebuje pevné vedení a racionální, sociální smír nenarušující reformy.
Socialisté sázejí na momentální zvyšování popularity, ovšem vyhrají-li nějaké volby, sotva budou moci v podmínkách krize a zadlužení státu splnit vše, co dnes slibují. Raději tedy uvažují o zneplatnění reforem za pomoci Ústavního soudu, nebo vytahují populistické „staré vesty“, jako jsou církevní restituce, příp. sociálně citlivá témata, jako je zdražení dálničních známek. Nápad ČSSD podrobit vyrovnání s církvemi režimu referenda je přímo ukázkou právní indolence. Jak upozornil místopředseda KDU-ČSL Pavel Svoboda, referendum o církevních restitucích by nejen porušovalo základní právo na ochranu vlastnictví, ale bylo by i protiústavní, neboť z režimu přímé demokracie jsou vyloučeny všechny otázky základních práv a svobod, včetně konkrétních majetkových nároků. Bude-li na referendu ČSSD přesto trvat, půjde o flagrantní pokus legalizovat komunistickou loupež na věčné časy. Ale jak prozradil Bohuslav Sobotka, jeho strana stejně nemá v úmyslu vracet církevní majetek. Naopak jej chce převést do jakéhosi „veřejnoprávního fondu“, z něhož by bylo církvím milostivě dovoleno financovat vlastní potřeby. Socialisté teď hrají překvapené, že by se s církevními nemovitostmi měl vracet i movitý majetek, který byl součástí původních objektů, tedy že by se např. klášterní mobiliáře měly logicky vrátit do budov klášterů. Se svou troškou do mlýna přispěchal ideolog levice Václav Bělohradský, jenž do Práva napsal, že církve mohou „působit svobodně“ jen když budou svého majetku trvale zbaveny. „Z čeho mají tedy církve žít?“ ptá se pan Bělohradský a hned si odpovídá: „Z příspěvků věřících, z daňových asignací a z podpory demokratického státu“. A je vymalováno: jakápak samostatnost, jakápak odluka od státu, když se státní kuratela za komunismu tak dobře osvědčila?
Pokud jde o zvýšení dálničního poplatku (státní kase má přinést navíc sedm set milionů Kč), stínový ministr dopravy za ČSSD Milan Chovanec zase posílá voličům jasný vzkaz, že jde o „další útok na rodinné rozpočty“, čímž prý vláda „ukazuje naprostou neschopnost adekvátně reagovat na současnou ekonomickou situaci obyvatel“. Aby nebylo mýlky, levice dává najevo, že nesouhlasí s vládou v ničem, a tedy ani v názoru na nový občanský zákoník, který nahradí komunistickou normu z roku 1964. Komunisté několikrát navrhovali celý zákoník zamítnout, protože prý klade příliš velký důraz na dědické právo, zatímco „zájem občana je upozaděn,“ jak soudí jejich poslanec Stanislav Grospič. Podle místopředsedy ČSSD a senátora Jiřího Dienstbiera „lidé nebudou vědět, co je jejich právo a nejenom právní laici, ale ani profesionálové, advokáti, soudci nebudou jednoznačně vědět, jakým způsobem se po nějaké době ustálí výklad právních norem“. Pro zákoník prý v Senátu ruku stejně nezvedne, jelikož v něm postrádá ošetření registrovaného partnerství.
Levice opravdu nezahálí. Akce stíhá akci, obstrukce obstrukci a jedna drzost druhou. Ještě že se Sobotka při přebírání vedení strany dušoval, jak se ČSSD změní, jak nebude pořádat obstrukce a jak bude konstruktivní opozicí. Ze všeho zbyl, zdá se, jen zájem o první stránky deníků a levné politické body.
