Po 10. prosinci vyhlásí Kosovo podle Hashima Thaçiho nezávislost, ať už dopadla mezinárodní jednání o kosovské budoucnosti jakkoliv. Nejde jen o Thaçiho slib, jednostranné vyhlášení nezávislosti – i bez schválení RB OSN – zamýšlí podpořit Spojené státy i Evropská unie s výjimkou Kypru a Řecka. Ale co bude skutečně následovat, se pořád ještě neví. Jsou tu nová varování některých evropských státníků před jednostranným kosovským postupem, jsou tu úvahy kosovských předáků o případném vyhlášení nezávislosti v nějakém pozdějším termínu.
I když jednání v rakouském Badenu skončila bezvýsledně, stále platí rezoluce RB OSN č.1244 z června 1999 o řešení kosovské krize na základě „zachování suverenity a územní integrity“ tehdejší Jugoslávie. Že tento mezinárodněprávní dokument nemíní respektovat kosovští Albánci nepřekvapuje tolik, jako to, že by možná nepřekážel ani prezidentu USA nebo představitelům EU. Přitom je jisté, že vzhledem k převaze muslimských Albánců na kosovském území, tahá dnes Srbsko za o mnoho kratší provaz. Srbům se jako národu rovněž přičítá kolektivní vina za to, že jejich komunistické vedení v době rozpadu SFRJ využilo dominantního vlivu ve federální armádě k rozpoutání etnických represí. A třebaže uplatňování kolektivní viny moderní doba přísně zapovídá, právě v srbském případě to nějak neplatí.
Jaksi se také zapomíná, že v Kosovu, které mělo v SFRJ autonomii, vlastní ústavu, sněmovnu a vládu již od r. 1974, došlo nejdříve nikoliv k protialbánskému, ale k protisrbskému násilí, a to už v r. 1981. Po odvetných opatřeních státu, zesílil útlak Srbů ze strany albánských autonomních orgánů natolik, že Kosovo dobrovolně či pod nátlakem opustily tisíce Srbů. A po násilných akcích Kosovské osvobozenecké armády (UCK) se exodus nealbánského obyvatelstva zdesateronásobil. Ani vzájemné etnické čistky, ani „humanitární bombardování“ srbského civilního obyvatelstva letectvem NATO v r. 1999, ani následný protektorát OSN a bezvýsledná jednání o Kosovu srbskou pozici pochopitelně nijak neposílily.
Pro zahájení jednání o kosovském statusu ovšem nebyly splněny ani nejdůležitější předpoklady. Osm „standardů“ vytyčených misí OSN zůstalo jen zbožným přáním. Ať už šlo o návrat 160.000 uprchlíků, prakticky výhradně kosovských Srbů, o fungování demokratických institucí, o transformaci policejních složek nebo o respektování vlastnických vztahů. Nepodařilo se vytvořit solidní prostředí pro tržní ekonomiku ani navázat seriózní dialog mezi Prištinou a Bělehradem. Nelze se tedy divit, že všechna jednání zůstala neplodná.
Nynější souhlasné přijetí jednostranného vyhlášení kosovské nezávislosti by bylo v rozporu i se stále proklamovaným odmítáním nacionalismu; jde-li v Kosovu o střet dvou nacionalismů – srbského a albánského, proč preferovat právě albánský? Je snad idea „Velké Albánie“ přijatelnější než (dnes už zcela nereálná) idea „Velkého Srbska“? Je mentalita albánského nacionalismu, který v Kosovu vandalsky ničí křesťanské kulturní památky, státům EU bližší? Nepodobá se tento nacionalismus fanatickému počínání hnutí Tálibán, s jeho ničením světově proslulých buddhistických skulptur v Afghánistánu? Kdyby právě Američané nebojovali proti Tálibánu, bylo by možné lépe rozumět postoji americké administrativy ke Kosovu: potřebuje alespoň někde získat sympatie islámu, a Kosovo – relativně izolované od nejnebezpečnějšího islámského světa – se pro tento účel může zdát nejméně riskantní. Ovšem při postupující expanzi radikálních islamistů se i tato spekulace může ukázat naivní a naopak otevřít muslimským radikálům vrátka na Balkáně.
V této souvislosti se nabízí varovná analogie s Mnichovem r. 1938, kdy se západním mocnostem také jako nejpřijatelnější jevil souhlas s německou anexí československého pohraničí s převahou obyvatel německé národnosti. I tehdy hrála hlavní roli obava z velké agrese, která však velmi brzy stejně propukla. Výrazy „hanebnost“ a „zrada“, jimiž světová historie tehdejší postup Anglie a Francie označila, se mohou zanedlouho ocitnout i ve spojení s kladným přijetím protiprávního vyhlášení kosovské nezávislosti.
Trvá-li nyní Priština na ukončení osmiletého protektorátu OSN, neznamená to nic jiného, než že chce mít volné ruce pro konečné zúčtování se Srby. Dalším krokem po vyhlášení kosovské nezávislosti může být snaha o vytvoření Velké Albánie, která by zahrnovala Albánii, část Makedonie, Kosovo, a možná i část Řecka, Srbska a Černé Hory. Důsledky těchto akcí raději nedomýšlejme. I když vítěz voleb Hashim Thaçi po Badenu tvrdí, že už je všem jednáním se Srby konec, zdá se, že více rozumu mají ti vyjednavači, kteří trvají na pokračování dialogu. A třebaže návrh na rozdělení Kosova podle etnických principů zatím ještě nemá potřebnou mezinárodní podporu, je to v rámci možností jedna z posledních nadějí na alespoň částečně spravedlivé řešení kosovského problému.
- Ilustrační grafika se základními údaji o Kosovu autor: ČTK, zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/7/618.jpg
- KFOR v Kosovu autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/17/1633.jpg
- Demonstrace za nezávislost Kosova autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/17/1632.jpg
- Předseda Demokratické strany, jež vyhrála v kosovských parlamentních volbách. autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/3/219.jpg
