Pro Jiřího Drahoše skončila prezidentská volba neúspěchem – na Pražský hrad se nepřestěhuje. Otázkou nyní je, kam povedou jeho další kroky, protože Drahošova budoucnost je v tomto ohledu zatím nejasná. Ve volbách získal podporu 2,7 milionu voličů, což mu otevírá cestu k dalšímu politickému angažmá. Ostatně i sám Drahoš při svém prvním povolebním projevu oznamoval, že jede dál a z veřejného života nemizí. Klíčové je ale jednat rychle.
Co to znamená „jet dál“? Za Drahošem nestojí žádná politická strana, o kterou by se mohl opřít. V prezidentské volbě mu vyjádřily podporu politické subjekty pravého středu, konkrétně KDU-ČSL, STAN nebo TOP 09, proti Miloši Zemanovi jej podpořili i občanští demokraté.
Jedná se však o strany, které ve sněmovních volbách často jen těsně překročily práh nutný pro vstup do parlamentu. Jsou to tedy strany slabší, a jelikož se Drahošovi dařilo propojovat voliče napříč stranami, spojit svou kariéru s jednou již zavedenou partají by mu mohlo uškodit.
Drahoš zcela nevyloučil ani založení vlastní, zcela nové politické strany. Takové, která by v sobě propojovala vize, s nimiž kandidoval na prezidentský úřad. Tedy jasně proevropský, ve vztahu k rodině konzervativní, z hlediska osobních svobod liberální proud kladoucí důraz na životní prostředí. A v dnešní době není samozřejmě možné opomenout ani bezpečí a vlastenectví, bez toho to nejde.
Do politické strany by ale Drahoš potřeboval straníky. A ty nemusí být jednoduché sehnat. Středopravý prostor, kam Drahoš nepochybně patří, je navíc více než přeplněný už nyní. Kdyby se mu ale podařilo za sebou organizovanou sílu přeci jen koncentrovat, mohl by například kandidovat na pražského primátora. Funkce je to vysoká, dostatečně prestižní a současně nabízí prostor pro realizaci. Navíc kandidovat proti stávajícímu vedení Prahy, jemuž se pár měsíců před volbami město doslova rozpadá pod rukama, by mohla být poměrně jednoduchá disciplína.
Jak do Senátu? Zase porazit Sykovou…
Ale Drahoš je silný spíše jako osobnost, jeho výhodou může být proto kandidatura za sebe sama. A nejvhodnější příležitostí jsou hned podzimní volby do Senátu. Velmi vysokou podporu získal Drahoš v Praze, a tak se nabízí jeho kandidatura právě v hlavním městě. Volby se budou konat ve čtyřech pražských obvodech. Kandidovat proti senátoru Michálkovi či senátorce Filipiové by mohlo být pro Jiřího Drahoše výzvou. Ale kandidatura v obvodu Prahy 4 by mohla nabízet mnohem lákavější souboj.
Jiří Drahoš by totiž mohl vyzvat současnou senátorku Evu Sykovou, dřívější vedoucí Ústavu experimentální medicíny Akademie věd ČR. Byl to přitom právě tehdejší předseda akademie věd Drahoš, kdo v roce 2016 navrhl odvolání Sykové pro podezření z porušení etiky biomedicínského výzkumu. Syková později na funkci raději sama rezignovala.
Už v roce 2009 přitom sama Syková kandidovala na předsedkyni akademie věd a jejím protivníkem nebyl nikdo jiný než Drahoš. Tehdy ji porazil přesvědčivě 188 hlasy ku jejím 17 hlasům. Jejich případný souboj o senátorské křeslo by tak byl pokračováním vzájemných profesních střetů. Kdo by vyhrál nyní? Drahoš spoléhající na podporu vycházející z prezidentských voleb, nebo Syková, politička obhajující svůj mandát?
Po pěti letech stejné plány
Pro každého politika je nejhorší, sejde-li z očí. Velmi rychle totiž ztrácí pozornost svých sympatizantů a dřívějších voličů. Svůj kredit pak musí budovat od začátku. A pro neúspěšného kandidáta, kterému se ani nepodařilo do politiky dostat a nemá žádnou politickou minulost, to platí dvojnásob.
Drahoš tedy musí jednat rychle a efektivně – chce-li zužitkovat energii, kterou jeho kandidatura vyvolala. Snaha neúspěšných prezidentských kandidátů přetavit své volební hlasy v něco víc totiž není originální a příklady z minulosti jsou pro Drahoše varováním.
Po první přímé volbě prezidenta v roce 2013 visel největší otazník nad skupinou téměř dvou a čtvrt milionu voličů, kteří ve druhém kole podpořili tehdejšího vyzyvatele Miloše Zemana, Karla Schwarzenberga. Jako tehdejší předseda TOP 09 a ministr zahraničí nemusel Schwarzenberg koketovat s myšlenkou založení nové politické strany či kandidatury do Senátu. Přesto ale tušil, že shromážděnou sílu je třeba nějak organizovat.
V květnu 2013 proto zahájilo činnost Fórum Karla Schwarzenberga. Jeho cílem bylo poskytnout zázemí pro diskuzi nad aktuálními tématy a „probudit odpovědnost lidí za vývoj a osud naší země“. Hmatatelné výsledky fóra ale chybí a dnes si na něj vzpomenou už jenom největší zasvěcenci. A zatímco v roce 2013 mělo fórum ještě 142 zmínek v médiích, o rok později jen 16 a v roce 2016 už ani jednu.
Pochybné je i přetavení Schwarzenbergovy podpory z prezidentských voleb na hlasy pro TOP 09. Nejvýraznějším úspěchem strany totiž bylo těsné druhé místo ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2014, ke kterému přitom „stačilo“ jen necelých 16 procent hlasů voličů. Ve všech ostatních volbách ale výsledky TOP 09 setrvale padají a v těch nejdůležitějších, sněmovních, strana v říjnu roku 2017 jen těsně překročila pětiprocentní hranici nutnou pro vstup do dolní komory parlamentu.
Podobně svoji podporu z minulých prezidentských voleb nedokázali zúročit ani další na pásce. Jan Fischer, třetí v pořadí z prvního kola s podporou více než 800 tisíc voličů, se krátce zablýskl v „prezidentské“ vládě Jiřího Rusnoka jako ministr financí. Po demisi vlády v lednu 2014 se stal zaměstnancem energetické skupiny CE Group a v srpnu 2015 odešel do důchodu.
Také Jiří Dienstbier získal v prvním kole voleb podobný počet hlasů. Kromě jiného mu právě lidová popularita zajistila místo ve vládě Bohuslava Sobotky, ve které ale neslavně skončil v listopadu 2016. Od té doby se soustředí především na svůj kladenský senátorský mandát.
Zkušenost z doby před pěti lety ukazuje, že přetavit „prezidentské“ hlasy v trvalejší politický kapitál není jednoduché. Zásadní je rychlost zúročení této nebezpečně pomíjivé podpory. To platí nyní pro Jiřího Drahoše, který za sebou sice sešikoval davy, ale pokud co nejdříve neurčí směr, může snadno ztratit vliv. Chce-li mít Drahoš politickou budoucnost, prezidentskými volbami to pro něj nekončí, ale začíná.
