Podíváte-li se v poslední době na stránky novin, na první pohled by se mohlo zdát, že dluhová krize, která od roku 2009 trápí Evropu, znenadání někam zmizela. Donedávna čtenářsky atraktivní témata najednou vystřídala problematika domácí. David Rath ve vazbě, vládní krize vyvolaná sporem o DPH, vetovaná důchodová reforma, rezignace ministra práce a sociálních věcí kvůli korupční kauze jeho podřízených. Jenže tahle témata krizi jen na chvíli zastínila, současná situace spíš jen připomíná klid před bouří. Požádá Španělsko o pomoc, čeká nás soumrak Evropské unie?
I když se teď média i politici veřejné diskusi o krizi spíše vyhýbají, situace v Evropě je mnohem vážnější, než tomu bylo v roce 2010, kdy články o krizi a o pomoci Řecku plnily po dlouhé měsíce přední stránky novin i headliny televizních zpráv. Jenže tehdy eurozóna i celá unie rostla zhruba dvouprocentním tempem. Země, které hlásily propad hrubého domácího produktu, by se daly takřka spočítat na prstech jedné ruky. Nyní se Evropou prochází recese. Klesá hrubý domácí produkt EU i eurozóny, propad hlásí více než polovina zemí unie.
Evropa se s dluhovou krizí potýká již několik let. A i když Klaus Regling, šéf nového Evropského stabilizačního mechanismu, který má pomáhat zemím v problémech, vyzdvihuje úspěchy Evropy v boji s krizí, faktem je, že prostým selským rozumem dojdeme spíše k opačnému závěru. Malým ekonomikám, jako je Irsko a Portugalsko, se sice zatím daří plnit podmínky pomoci, avšak v přímém ohrožení se ocitají ekonomiky mnohem větší, jejichž záchrana bude výrazně dražší – Itálie a Španělsko.
Zvláště o Španělsku se nyní ve velkém spekuluje jako o kandidátovi na přijetí zahraniční pomoci. I když je otázkou, nakolik je slovo spekulace ještě na místě. Neřeklo si už Španělsko o pomoc, když po Bruselu žádalo peníze pro svůj bankovní sektor? Španělští politici sice vehementně tvrdili, že to není pomoc PRO STÁT, ale PRO BANKY v problémech. Jenže je v tom rozdíl? Z pohledu Irska určitě ne, to dohnaly do dluhové pasti také banky. Během finanční krize jim pomáhal stát, což se odrazilo v růstu státního dluhu, a tak si Irsko vlastně vydláždilo cestu k žádosti o mezinárodní pomoc skrze bankovní sektor. Španělsko na to jde opačně, nečeká, až mu definitivně dojdou peníze, protože bude sanovat banky. A pro peníze si jde raději hned. Podstata problému je však stejná. Základní rysy včetně propadu realitního trhu takřka totožné.
Co dál, Evropo?
Jsou tomu právě tři roky, co Řecko přiznalo na schůzce ministrů financí eurozóny, že falšovalo své statistiky, a odstartovalo tak dluhovou krizi. I přes snahy a řečnění politiků a ekonomů se situace v Evropě nelepší, spíš naopak. Má tedy ještě vůbec euro, Evropa a celá myšlenka evropské integrace nějakou šanci na záchranu?
Pomalu, ale jistě se začínají objevovat názory, že by slabé země jihu Evropy měly opustit euro. Jednotné měny by se měly přidržet jen ty země, které mají svůj hospodářský cyklus a strukturu ekonomiky sladěné s Německem. Takto „osekaná“ unie by pak byla více imunní vůči asymetrickým šokům, tedy situacím, kdy změny stejných faktorů mají v zemích daného bloku různorodé dopady, což komplikuje řešení krize. Leckoho možná překvapí, že zatímco by z osekané unie mohla vzhledem ke struktuře svého hospodářství vypadnout například Francie, snadno by se do ní mohlo zařadit Česko. Nebo jste nikdy neslyšeli o provázanosti české a německé ekonomiky?
Rozštěpení Evropské unie ve dví by bylo přínosem pro silnější sever a pomohlo by i problémovému křídlu. Nově vzniklé „jižní“ euro, případně nové národní měny jednotlivých států jižní Evropy, by mohlo/y devalvovat vůči euru severnímu. To by zvýšilo konkurenceschopnost zemí jižního křídla – zlevnilo export, snížilo nadměrnou spotřebu, přilákalo do zemí turisty. Tato možnost je ovšem zatím politicky nepřijatelná - nerozdělitelnost Evropské unie je zatím dogma.
Zavrhneme-li možnost první, je tu ještě možnost druhá – stejně validní. Tou si v minulosti prošly třeba Spojené státy. Ano, ani ty nejsou imunní vůči asymetrickým šokům. Nikdo by přece nemohl tvrdit, že třeba Kalifornie a Maryland jedno jest? I když rozličné studie ukazují, že jednotlivé americké státy mají mnohem víc společného, než je tomu v Evropě, USA přišly už někdy v 18. století na to, že bez společné fiskální politiky, a tedy hlubší integrace to prostě nepůjde.
Pokud se tedy Evropská unie nechce rozpadnout, bude se muset vydat cestou hlubší integrace a pojmenovat fakt, že ať Řek, Němec či Čech, všichni jsme Evropané a musíme táhnout za jeden provaz. Musíme si pomáhat. To ovšem taky znamená bourání dogmat. Určitě si ještě pamatujete, jak skončila Evropská ústava. Podle kritiků chtěla Evropu „až příliš sjednotit“, a tak ji musela nahradit mírnější Lisabonská smlouva. I ta ale ratifikačním procesem putovala kvůli četným výhradám (i naší hlavy státu) o pěkných pár měsíců déle, než se čekalo.
Buď povolí dogma, nebo …
Tak či tak Evropu zkrátka čeká porušení neporušitelného. Žádná třetí možnost neexistuje – bez úspěchu ji hledáme tři roky. Tři roky přešlapujeme na místě a všichni společně (nejednotně zabředáváme do krize stále hlubší. V úvahu by eventuálně připadal jedině nějaký ryborak. Z EU by vystoupila jen jedna, dvě země, které by nechtěly o silnější integraci ani slyšet. Pokud by šlo např. o Řecko, znamenalo by to pro ně zřejmě větší ekonomický propad a vyšší inflaci, než kdyby zůstalo (anebo odešlo po boku více zemí). Řeky by to bolelo, unie by zase o něco víc vyděsila finanční trhy. Dogma nerozdělitelnosti by totiž padlo, bolavý zub by byl sice vytržen, trhy by se ale ptaly, kdo bude další. To by zase o něco víc zkomplikovalo život Španělsku a Itálii. Španělsko by si nejspíš definitivně řeklo o pomoc pro stát. Zkrátka zpustilo by to malou řetězovou reakci.
Tak či tak Evropa bude muset chtě nechtě zbourat některé ze svých dogmat. Musíme si vybrat – buď hlubší integrace, nebo rozdělení (ne)jednotné Evropy. Žádná z těchto variant není vyloženě špatná. Každá má své výhody a nevýhody, přínosy a náklady. Obě nakonec umožní Evropě krizi překonat. Jen si musíme vybrat, jak moc velkou a jednotnou Evropu chceme.
