Obrazovky počítačů na stolech makléřů již delší dobu ukazují výrazný pokles úroků, které musí země jako Španělsko nebo Itálie platit ze svých dluhopisů. Na první pohled by se tak mohlo zdát, že se problémové země začínají stabilizovat. Je už ale opravdu na čase otvírat šampaňské a oslavovat konec dluhové krize? Do jaké míry má v poslední době nevídaný optimismus, který se šíří Evropou, oporu ve skutečných ekonomických ukazatelích?
Úrokové výnosy z dluhopisů zadlužených zemí jedou v posledních týdnech na sestupné vlně. U desetiletých španělských dluhopisů už klesly k pěti procentům, zatímco v červenci nebezpečně stoupaly k osmi procentům. A ještě více spokojená může být Itálie. Ta nyní prodává své dluhopisy s výnosem na úrovni kolem 4 procent, zatímco ještě v létě musela investorům slíbit téměř 7procentní výnos. Optimismus se po Evropě šíří, řečeno slovy prezidenta Evropské centrální banky, jako „pozitivní nákaza“. Z čeho vlastně onen optimismus pramení?
V porovnání s předchozími měsíci se toho na evropském ekonomickém hřišti příliš nezměnilo. Evropský průmysl klesá, naopak nezaměstnanost dál roste. Ve Španělsku se dokonce podle posledních údajů Eurostatu počet lidí bez práce blíží už k 27 procentům. Evropská ekonomika zůstává v recesi a neblýská se ani na lepší zítřky. Z Německa, které je tahounem evropského hospodářství, dokonce přišla počátkem prosince zpráva, že je třeba počítat se zpomalením růstu. Za loňský rok je podle tamní centrální banky třeba počítat s růstem jen 0,7 procenta místo 1 procenta, o kterém hovořila předchozí prognóza, a v roce 2013 růst zpomalí na 0,4 procenta. Na přelomu příštího roku dokonce není vyloučena recese.
Finanční trhy si ale, zdá se, obavy nepřipouštějí; jako by už vůči zprávám o dalším poklesu otupěly. A tak paradoxně důvěra v německou ekonomiku vyskočila na úroveň, které dosahovala naposledy v čase před krizí. Že by se investoři zbláznili? Tak trochu – aby jim optimismus vydržel, pouští Evropská centrální banka tu a tam na trh nové peníze právě skrze nákup dluhopisů zadlužených zemí. Jenže to už zkoušela i v minulosti, například v roce 2011. Důvěru na finančních trzích ovšem její snaha dlouho neudržela. Nakonec vždy převážil skutečný stav evropské ekonomiky.
Ekonomika zmizela z centra dění
Oporu ve fundamentech ekonomiky lze hledat také nyní jen těžko. Pozitivních zpráv je málo. Itálie sice koncem roku schválila úsporný rozpočet, po demisi Montiho kabinetu ale není jasné, zda ho vůbec dodrží. Madrid také co chvíli představí nějaký ten úsporný balík, přesto se zdá, že mu bude muset unie o dva roky prodloužit termín, do kdy musí srazit deficit pod 3 procenta HDP. Tím už bychom se posunuli do roku 2016.
Zásadní změnu je tak vidět jen v tom, že se o dluhové krizi už zběsile nediskutuje na summitech a evropští politici se přestali předhánět v tom, kdo situaci zadlužených zemí okomentuje trefněji. Evropské dluhy vytlačila jiná témata. Novináři se začali zajímat spíš o Evropskou bankovní unii (má sjednotit bankovní regulaci v eurozóně), o dluhy Spojených států, o Obamovu inauguraci a taky o to, jaký kurz zaujme ve vztahu k EU Británie. Mediální klid zbraní je přitom přesně to, co zadlužené země eurozóny již delší dobu potřebovaly. Právě při pohledu do novin se díky tomu teď jejich situace zdá mnohem méně kritická, než tomu bylo před půl rokem. Že by se evropští politici konečně poučili z chyb?
Důvěra investorů sebenaplňujícím proroctvím
Právě nově získaná důvěra, která se Evropou rychle šíří, se může stát sebenaplňujícím proroctvím. Pokud investory zase něco nečekaně nevyděsí a úroky z dluhopisů Španělska a Itálie zůstanou na nižších hodnotách, tak se zadluženým zemím vlastně uleví. Jejich dluhy se totiž rázem stanou levnější, a tím vzroste i naděje, že by se Itálie a Španělsko mohly vyhnout bankrotu, což znovu zvýší důvěru investorů a zlevní zemím financování svého zadlužení.
Lze přitom předpokládat, že se pozitivní nálada z finančních trhů přesune i do reálné ekonomiky. Ruku v ruce s tím, jak bude klesat riziko bankrotu dvou velkých evropských zemí, sníží se logicky i riziko hluboké recese eurozóny. To by mohl být pozitivní signál pro podniky, aby spustily dlouho odkládané investiční projekty a začaly posilovat výrobu. Růst průmyslu a růst ekonomiky jsou přitom dvě spojené nádoby. Jinými slovy konec recese v Evropě by mohl být na dohled.
Šampaňské nechme ještě u ledu
Rostoucí důvěra a vyhlídky na lepší zítřky ale rozhodně neznamenají, že by Evropa už mohla otvírat šampaňské a oslavovat konec krize. V minulosti jsme se již mnohokrát přesvědčili, že stačí neopatrná zmínka jednoho politika, a důvěra investorů se sype jako domeček z karet. V tomto případě by stačilo také například to, aby se evropští politici nechali ukolíbat slibným poklesem úrokových výnosů z dluhopisů, a v důsledku toho jen lehce odbočili z úsporné vlny, na níž nyní jedou. Spíše než sáhnutím po skleničce sektu tedy raději zaměstnejme své ruce tím, že budeme Evropě držet palce, aby jí nově nalezená pevná půda pod nohama zase rychle nevysublimovala.
