Chaos v Egyptě pokračuje a roste i počet mrtvých. Muslimské bratrstvo označuje za jediného viníka krvelačnou armádu a za terorizovanou oběť i mučedníka zároveň sebe. A také všechen egyptský lid, za který se schovává. Samozřejmě, násilí odsuzuje každý civilizovaný člověk a nikdo stejně tak neschvaluje jakýkoli brutální zásah bezpečnostních sil. V případě Egypta je však nutné podívat se na současné události i z jiného úhlu.
Oběti a vrazi
Muslimské bratrstvo se nikoli na papíře, ale skutečnými projevy a prosazovanou politikou netají odporem vůči sekulárnímu státu. Stejně tak upírá práva ženám a vystupuje proti nemuslimským náboženstvím. Ostatně politická strana Muslimského bratrstva Svoboda a spravedlnost na svém Facebooku obhajovala vypalování koptských kostelů v uplynulých dnech slovy, že „koptský papež se podílel na sesazení prvního svobodně zvoleného prezidenta Muhammada Mursího i na sabotážích, destrukci a násilnostech vedoucích k jeho sesazení a že se papež snaží odstranit islámskou identitu Egypta.“ A poté na otázku, proč hořely křesťanské chrámy, odpovídá, že všechny činy mají i své následky.
Jinými slovy, za tvrdý zásah armády při likvidaci táborů stoupenců Muslimského bratrstva musí pykat všichni, kdo požadovali odstoupení prezidenta Mursího. Politika, kterou při demonstracích proti jeho autoritářské vládě odmítaly miliony Egypťanů. Leč marně. A tak přišla na řadu armáda, podobně jako při sesazení jeho předchůdce Husního Mubaraka.
Svého času se nenávist radikálů obrátila i proti i bývalé hlavě egyptského státu, nositeli Nobelovy ceny míru Anwaru as-Sádátovi. Po Říjnové válce s Izraelem (r. 1973) se sice stal hrdinou Egypta i většiny arabského světa, ale po podepsání mírové smlouvy s Židovským státem si vysloužil kritiku i odsouzení ze strany islámských radikálů. Sádát navíc prosazoval názor „žádné náboženství v politice, žádná politika v náboženství“, a to odmítalo i Muslimské bratrstvo. Nakonec byl Sádát v roce 1981 během vojenské přehlídky v Káhiře zavražděn.
(Ne)demokracie
Muslimské bratrstvo nyní argumentuje, že armáda zasáhla proti zcela bezbranným demonstrantům. Při vyklízení protestních táborů se však najednou v rukou demonstrantů objevily palné zbraně a mezi oběťmi násilných střetů bylo i na pět desítek zastřelených policistů. Bezpečnostní síly při následných raziích v domech a skrýších členů a příznivců Muslimského bratrstva našly další zbraně a munici.
Je také nutné připomenout, že k zásahu se prozatímní vláda rozhodla poté, co Muslimské bratrstvo odmítlo jakékoli jednání o vyřešení politické krize zprostředkované mezinárodním společenstvím, postavilo se i proti moderátorské roli uznávaného velkého imáma mešity Al-Azhar Ahmada Tajjiba. Vlivný člen bratrstva Muhammad Biltagí totiž prohlásil, že Tajjib není nestranný, protože stojí od počátku na straně „pučistů“.
Muslimské bratrstvo křičí do světa, že byl pučem sesazen jeho „demokraticky zvolený kandidát na prezidenta“, tedy Muhammad Mursí. A právě v tom je nutné hledat onoho „zakopaného psa“. Co totiž dělat v situaci, kdy se demokratickým způsobem dostanou k moci nedemokratické síly? Ostatně stejnou otázku je možné si klást v případě vítězství nacistů nebo komunistů ve svobodných volbách.
Mučedníci i teroristé
Muslimské bratrstvo je však už několik desetiletí velmi činné i v Evropě, kde uplatňuje politiku dosažení dlouhodobě stanoveného cíle. A její součástí jsou i kompromisy, bez ohledu na skutečnost, že znamenají porušení některých nařízení Koránu. Jak ovšem říkal jeden z duchovních otců Unie islámských organizací ve Francii Fajsal Mawláwí, vyšší cíl šíření islámu ospravedlňuje všechny odchylky.
Ve Francii, Německu či Velké Británii se proto Muslimské bratrstvo snaží o prosazení islámského práva šaríji v muslimských komunitách. A někteří jejich členové či příznivci se netají tím, že k prosazení svých cílů využívají demokratické principy starého kontinentu, v druhé fázi už ale volají po zavedení islámské společnosti. V neposlední řadě je pak nutné zmínit i ostrou antiizraelskou rétoriku.
Vraťme se ale do Egypta, kde jedním z posledních kamínků snahy o ovládnutí společnosti někdejší říše faraónů bylo dosazení Ádila Chajjáta do funkce guvernéra Luxoru, jedné z nejvyhledávanějších turistických destinací na světě. Tímto krokem si Muhammad Mursí prakticky podříznul větev. Ádil Chajját je totiž zakládajícím členem a jedním z vrcholných představitelů radikální islamistické organizace al Gamáa al-Islámíja, která od roku 1992 útočila na policisty, koptské křesťany i západní turisty a má na svědomí i masakr v Údolí královen z roku 1997. Při něm extremisté povraždili také 58 zahraničních návštěvníků.
Podpora Mursího mezi veřejností prudce klesala a nic na tom nezměnilo ani Chajjátovo následné odstoupení. Když dnes vyslovíte jméno Mursího nebo mluvíte o Muslimském bratrstvu v letoviscích podél Nilu či na břehu Rudého moře, mají pro ně tamní Egypťané většinou jen slova odporu a zahrnují je nepublikovatelnými nadávkami. Jsou sice věřící muslimové, zároveň ale chtějí v zemi klid a mír. Všechny totiž živí právě turismus, do země ovládané nedemokratickými islamisty však nikdo jezdit nebude. Zabíjení ale odmítají, podle nich je prý lepší všechny strany, co ohrožují demokracii, zakázat.
