Řinčení zbraněmi. Tak by se daly popsat výroky evropských politiků o nedělním řeckém referendu. Premiér zadlužené země Alexis Tsipras slaví vítězství a slibuje dohodu s eurozónou do 48 hodin. Ministři financí euroskupiny naopak krátce po vyhlášení výsledků vzkázali, že v případě Řecka není o čem jednat. Pravdou ale je, že referendum žádný zásadní zvrat nepřineslo. Jen potvrdilo to, co už Evropa beztak léta tuší: Řekové nejsou reformám nakloněni, jinou cestu z krize ale nemají. Pokud by ji měli, hlasovali by o ní a ne o tom, co je nad míru jasné.
Grexit jako figurka na politické šachovnici
Ačkoliv Tsipras hovoří o tom, že mu výsledek referenda dal silnější mandát k vyjednávání, opak je pravdou. Je to, jako kdyby přišel do banky třicetiletý muž s dluhy, které by měl splácet dalších 100 let, a s potutelným úsměvem ve tváři strouhal na personál banky mrkvičku: „Kiš, kiš, já vám ty peníze stejně nikdy nevrátím.“ Muž má pravdu a zaměstnanci banky to dobře vědí. Takový přístup si ale nemohou nechat líbit, a tak přitvrzují: „My z tebe stejně aspoň něco dostaneme. A navíc za každý nesplacený halíř tě čeká rána bičem. Jasně, že víme, že ti to zkrátí život, a tak vlastně dostaneme míň než bychom dostat mohli. Ale ostatní, kteří by se možná chtěli chovat stejně, dostanou odstrašující příklad.“
Muž ví, že nejjednodušší by bylo kývnout na exekuci, kterou už mu banka předtím nabízela. Na dovolenou by se sice už do konce života nepodíval, ale zbylo by mu aspoň na jídlo a vyhnul by se mučení. Banka ví, že by mohla muži část dluhu odpustit a byla by na tom líp, než když se s ním bude přetahovat o zlámanou grešli. Ale tady už nejde o peníze. Mužův machistický přístup je prostě neakceptovatelný.
Pšt! O neplacení se nemluví
Dluh ve výši 175 % HDP nelze splatit. Ví to Řecko, ví to MMF, ví to i Angela Merkelová a Francois Hollande. Ani u jiných zemí - včetně Německa, Francie i České republiky – nikdo nečeká, že své dluhy někdy splatí. S finančními trhy mlčky hrají nekonečnou hru. Zaplatí část dluhů, aby si vzápětí půjčily ještě víc. Finanční trhy na nenasytnosti státních rozpočtů vydělávají miliardy. A tato situace jim v zásadě nevadí.
Demonstrace proevropských Řeků v centru Atén
Na druhou stranu i kdyby se eurozóna rozhodla řeckou otázku vyřešit jednou pro vždy a škrtla jedním tahem pera celý řecký dluh tak, jak to žádá Tsipras, mnoho by to pro její finance neznamenalo. Řecko je relativně malá země a jeho dluh představuje jen asi 3 % HDP ročně vyprodukovaného v měnové unii. Proč se tedy vztah Řecko - eurozóna - finanční trhy už potřetí ocitá v patové situaci?
Problém Řecka je ten, že o nesplácení mluví až příliš hlasitě a navíc už roky opakovaně zkouší trpělivost investorů, ať už těch soukromých, nebo institucionálních, kteří postupně převzali většinu dluhů jižního státu. To, co teď Tsipras hlásá do světa, volně parafrázováno znamená: Staré dluhy nesplatíme a dál budeme stejným tempem za vaše peníze sekat nové, protože se nechceme vzdát vypůjčeného blahobytu. Blahobytu vyspělých zemí, který si však v případě Řecka dopřává země svými hospodářskými fundamenty rozvojová.
Pokud bychom se v této situaci drželi přísně ekonomického přístupu, nemají ministři financí europrostoru opravdu o čem jednat. Řecko už dávno zbankrotovalo. Jak jinak totiž nazvat to, že od roku 2009 mezinárodní investoři škrtli polovinu řeckých dluhů? Řekové se ale z nesnází posledních let odmítají poučit. A komu není rady, tomu není pomoci.
Ekonomika není pupkem světa
Jenže EU není zdaleka jen hospodářským uskupením a logické ekonomické principy nejsou to jediné, co určuje kurz jejího rozhodování a vládnutí. Hlavní roli v konfederaci bez pevných vazeb hraje politika a diplomatické pletichaření. Ve chvíli, kdy na východě pořádá okázalé vojenské přehlídky Rusko, to platí dvojnásob. A tak si Evropa nemůže dovolit náznak nestability. V tomto světle je tedy naprosto pochopitelná žádost Washingtonu, aby se i nové kolo řecké krize obešlo bez odchodu země z eurozóny.
Řecko povolilo seniorům vybrat si z bank část jejich penzí
Kromě situace na mezinárodní scéně musí Merkelová a Hollande, kteří budou mít v rozhodnutí o budoucnosti Řecka hlavní slovo, přidat do komplikované rovnice i vnitrounijní proměnné. Na spadnutí je také referendum o setrvání Velké Británie v EU. Odchod Řecka z eurozóny by tak mohl znamenat nebezpečný precedens až příliš okatě naznačující, že lze unijní pravidla pružně ohnout tak, aby umožňovala i dříve nevídané. Brexit si přitom nemůže Brusel dovolit. Zatímco na tahanice kolem Řecka finanční trhy dnes reagují už jen kosmeticky, odchod jednoho z finančních center Unie by s nimi bez pochyby dokázal pořádně zatřást a dost možná by Evropě přivodil i novou vlnu ekonomické recese.
Můžeme se tisíckrát dohadovat o tom, jak evropské špičky rozhodnou. Můžeme si říkat, že líní a nezodpovědní Řekové by si už vyhazov z eurozóny zasloužili. Můžeme naslouchat těm ekonomům, kteří bez skrupulí přiznávají, že pro setrvání zadlužené země v eurozóně už není ekonomický důvod. Můžeme se řeckému referendu smát anebo ho považovat za silně demokratický akt vzdoru. Jenže tady už nejde o Řecko. Tomu ostatně nasvědčují i mírnější výroky evropských politiků, které začaly mediální prostor zaplňovat v pondělí k večeru a které jasně ukazují, že jednat se bude dál. To, co nakonec rozhodne, bude strategie, kterou evropští politici rozehrávají na světové šachovnici. Nezbývá než doufat, že nedostanou šach-mat.