Nejsem příznivcem zbrojení, válek a vojenských zásahů, ať už k nim vedou jakékoliv důvody. A vlastně si myslím, že Spojené státy neustále chřestící zbraněmi tu kvůli Iráku, tu kvůli Afghánistánu nebo kvůli Libyi si někdy na poli mezinárodní politiky počínají jako slon v porcelánu. Jenže linka mezi zbytečným zásahem a záchranou statisíců lidských životů bývá tenká. V minulosti již měli politici i válečníci celou škálu možností, jak se o tom přesvědčit.
V Sýrii umírají lidé. Nejsou to přitom jen vojáci, kteří musí s rizikem smrti počítat. Jak nám dnes a denně ukazují naše i světová média, zabalena do bílých prostěradel tiše leží v dlouhých řadách těla civilistů – žen i dětí. Jen při útoku chemickými zbraněmi z 21. srpna zemřelo přes 300 lidí. Bilance konfliktu mezi syrskou vládou a rebely, kteří se snaží svrhnout režim prezidenta Bašára Asada, je ale mnohem horší. Dvouleté boje si už vyžádaly přes 100 tisíc životů, z toho více než 7 tisíc dětských. Není to už příliš mnoho na to, aby svět dál nečinně přihlížel?
Přestože údaje o ztrátách na životech v syrském konfliktu jsou alarmující, Rada bezpečnosti OSN se na vojenském zásahu, který by přispěl k ochraně lidských životů, nedokáže shodnout. Proti jsou hned dva ze stálých členů rady, kteří disponují právem veta – Čína a Rusko.
Čína patří k dlouholetým odpůrcům vojenských intervencí – možná proto, že má stále ještě v živé paměti bombardování Kosova silami severoatlantické aliance v roce 1999. S tímto útokem Čína již předem nesouhlasila, když byl nakonec proveden, padla mu za oběť mimo jiné také čínská ambasáda v Bělehradu. Z vojenských intervencí posledních let dala Čína zelenou jen zásahu (bezletová zóna) v Libyi. I v tomto případě ale dávala ostře najevo svůj nesouhlas s délkou operace.
A z Ruska se znovu stejně jako za studené války začínají ozývat hesla o nebezpečném rozšiřování sféry amerického vlivu. Tentokrát sice v odvetě za „nepřípustné“ chování Spojených států někdejší východní hegemon nehrozí jadernými zbraněmi, ale straší nárůstem vlivu radikálního islámu. Ruský vicepremiér dokonce prohlásil, že si Západ počíná „jako opice hrající si s granátem“.
Jenže ať jsou argumenty a pohnutky všech zúčastněných jakékoliv, nelze si nevšimnout, že tápání a váhání OSN nad zásahem v Sýrii tak trochu připomíná rok 1994 a jednání o intervenci v africké Rwandě. Tehdy Rada bezpečnosti vojákům mandát k zásahu do konfliktu mezi tamními etniky nedala, výsledkem byla jedna z nejorganizovanějších genocid 20. století. Podle odhadu organizace Human Rights Watch padlo (bylo zavražděno) na jaře 1994 přes 500 tisíc lidí, často žen a dětí. V očích vrahů s mačetami nehrál věk žádnou roli – šli cíleně po celém tutsijském etniku.
Že Organizace spojených národů ve Rwandě selhala, s politováním přiznal v roce 2000 i generální sekretář OSN Kofi Annan. Za chybné označila ve svých pamětech rozhodnutí Rady bezpečnosti ohledně Rwandy také Madelaine Albrightová, která v roce 1994 reprezentovala na jednáních OSN Spojené státy, a stála tedy přímo u sporného rozhodnutí.
Až skoro paradoxní nebo možná dokonce jako osudová připomínka roku 1994 se může tváří v tvář Sýrii zdát, že zástupce Rwandy sedí od ledna 2013 jako jeden z volených členů v Radě bezpečnosti. Není tedy na čase poučit se konečně z chyb?
Navíc na zákazu chemických zbraní se již shodlo přes 95 % světa. Právě takovou sílu totiž reprezentuje 189 signatářů úmluvy o zákazu vývoje, výroby a použití chemických zbraní, která platí od roku 1997. Sýrie sice úmluvu nikdy nepodepsala, ale nebylo by vhodné, aby se podřídila mínění drtivé většiny světa?
Chemické zbraně děsí svět už století. Masivně byly nasazeny už v první světové válce, od jejíhož začátku uplyne příští rok přesně sto let. Na vlastní kůži se během ní všechny strany přesvědčily, že vražedné chemikálie nikomu výhodu v boji neposkytnou – zabíjejí bez rozdílu. Ve Verdenu i u Yper znamenaly jen bolest a zbytečnou smrt. To byl také podle historiků důvod, proč se chemické zbraně nedostaly ke slovu při bojových akcích druhé světové války. Je smutné, že se po takových zkušenostech dostávají na řadu nyní znovu a nikdo tomu nedokáže zabránit.
