V minulém dílu našeho povídání jsme se zaměřili na to, proč si lidi myslejí, že je jazyk v krizi, a odcitoval jsem vám některé reakce nespokojených diváků (viz Čeština před kamerou č. 77 dostupná na českotelevizním webu). Dnes budeme pokračovat.
Už v roce 1944 píše přední český uznávaný filolog Vilém Mathesius ve svých Možnostech, které nás čekají, že na tom mnoho nesejde, tvoří-li se např. vokativ anděle* (hvězdičkou označuju nekodifikováný tvar) nebo anděli. Současná školská praxe se při výuce formální morfologii příliš nevěnuje: je to celkem přirozené, byla by to velká nejen časová zátěž, a sami žáci vědí, že komunikační úspěšnost pramálo záleží na tom, vytvořím-li pro genitiv singuláru tvar pytle/pytlu*/pytla (nářeč.) nebo rybníka/rybníku*, komínu/komína*, nebo pro instrumentál plurálu podobu s koni/koňmi/koňma*/koněma*/koňama (nářeč.). A přitom právě zde by mohli učitelé (ovšem bez soustavných rozborů) začít ukazovat na rozdíly variant rybníka/rybníku* vs. koni/koňema*/koňama (nářeč.) záležející v tom, že v genitivu singuláru neživotných maskulin je dnes žádoucí opustit od nesmyslného předepisování koncovky jediné a konstatovat rozkolísaný stav, „co kolísá, nechme kolísat“; zatímco v druhém případě by bylo vhodné ukazovat na progresivní šíření koncovky -ma v instrumentálu plurálu na pozadí mluvených i psaných korpusů současné češtiny, zahrnout tuto koncovku do českého standardního vyjadřování a poukazovat na rozdílné možnosti jejího užívání v jazyce psaném a mluveném.
Místo toho školní výuka cíleně už po několik desetiletí ráda věnuje velkou pozornost obtížím pravopisu, jehož zvládání se přísně vyžaduje a na všech stupních škol kontroluje, a nezvládání je postihováno. Tvarová různost češtiny, nářeční rozdíly a celkový postoj k jazyku včetně jeho stylového bohatství a problematiky významu se tak velmi často redukují na lítý boj joty s ypsilonem.
Tento schematický přístup k jazyku nahrává všem těm ochráncům a strážcům čistého spisovného jazyka, kteří hnáni školskou tradicí a úctou, jsou přesvědčeni, že s jazykem není něco v pořádku. Netuší, že přirozený živý jazyk musí být v každé chvíli svého vývoje nějak v nepořádku, vychýlený, nejednotný - nebyl-li by, byl by mrtvý. Tyto nářky lze pochopit, stejně tak dobře, jako lze proti nim konkrétně bojovat: jsou dány tím, že tento schematizovaný a nevyvážený přístup k jazyku je založen na tzv. chybě. Chyba, pravopisná hrubka účinně funguje jako bič na děti, lehce se najde, pro učitele bývá neoddiskutovatelná, jednoznačná a dobře se počítá. Pro učitele je chyba často bezproblémová. Škola se navíc zaměřuje především na chyby pravopisné a gramatické, nikoli na parolové, na vlastní úroveň vyjadřování. Vysvětlovat parolovou chybu je totiž složitější a mnohdy i nemožné, někdy není schopen postřehnout ji sám učitel.
Uvedu několik příkladů chyb: Pražský středoškolák upozornil češtináře na to, že věta Leningradská bitva skončila v roce 1944 a bylo při ní zastřeleno 13 tisíc lidí a 26 tisíc zraněných. není v pořádku, protože vlastně explicitně navozuje představu 39 tisíc zastřelených. Měl pravdu. Učitel mu odpověděl: „No ale tomu snad každej rozumí, jak to myslim, ne!“ Na některé chyby uváděné v dalších příkladech nezareagoval ani vyučující, ani student-češtinář, který byl v té které škole na praxi: Ve větě Poslal jsem Markovi moje dva poštovní holubi. je chyba v -i patrná na první pohled, a proto se o ní také diskutovalo. Tvar zájmena moje zůstal nepovšimnut: proč moje (popř. mé) a ne svoje, resp. své. Ve větě Povstalcy povstaly proti miloševičově režimu. jsou chyby hned čtyři; tři pravopisné (-y a m-) byly opraveny a vysvětleny, ale nekodifikovaná dativní koncovka -ě komentována nebyla, stejně jako nikdo z dospělých neupozornil na nevhodný výběr slov při stylizaci věty. Přitom právě tyto chyby by byly z hlediska dynamiky vývoje normy a z hlediska slohového nejzajímavější a nejpoučnější. Jde o to, aby budoucí bohemisté dokázali nacházet jak slohové a lexikální nedostatky, tak chyby gramatické nebo hyperkorektní, a upozorňovat na ně a uměli je i odlišovat tvarů nářečních a zejména nadnářečních, tedy od tvarů, se kterými dnes musíme počítat přinejmenším v mluveném projevu.
