Závěr čtyřicátých let 14. století zastihl Evropu uprostřed změn. Angličané, vznášející nárok na sporná léna ve Francii, porazili ve velké bitvě u Kresčaku Francouze a jejich spojence, mezi nimiž padl i český král Jan Lucemburský. Království zdědil jeho syn Václav, který přijal panovnické jméno Karel. Obratný politik mířil ve své kariéře vysoko, přes korunu římskoněmeckého krále až na císařský trůn Svaté říše římské, a se svým dvorem se hodlal usídlit v Praze. Jiný slavný dvůr, papežský, sídlil tou dobou v jihofrancouzském Avignonu, a to k nelibosti mnohých kritiků, kteří by papeže mnohem raději viděli v Římě.
BLOG: Náboženství za Černé smrti: Sebemrskačství kajícníků a pronásledování židů
Bohatá města v Itálii v té době už zažívala rozbřesk renesanční kultury, spojený s rozmachem obchodu ve středomořských přístavech. A právě skrze ně vpadla roku 1347 do Evropy rána, o jaké se tehdy nikdo nemohl dočíst v žádných kronikách: epidemie dýmějového moru, nazývaná současníky Velké umírání a novověkými autory zpětně pojmenovaná Černá smrt.
Tuto epidemii, která naplno zuřila ještě roku 1351, můžeme bez problémů označit za důsledek rostoucí provázanosti tehdejšího známého světa, především prostřednictvím obchodních tras. Nemoc, která se šířila po asijské Hedvábné stezce, se do Evropy dostala nejspíš po bojích s Mongoly na poloostrově Krym, a to nejprve přes přístav Janov.
Jen sporadicky bránily jejímu šíření čtyřicetidenní (staroitalsky quarante – odtud slovo karanténa) lhůty, po něž musely lodě čekat na moři, než byly vpuštěny do přístavů. Během pouhých dvou let se mor rozšířil přes celou Evropu do Skandinávie, Velké Británie, a dokonce na Island.
Pohromy byly ve středověku, prostoupeném křesťanskou vírou a symbolikou, běžně vykládány v náboženských souvislostech. Podobně jako jiné nákazy, hladomory nebo živelné katastrofy byl i mor, spojovaný navíc s různými astronomickými úkazy na obloze, vnímán jako Boží trest za hříchy lidí, někdy dokonce jako předzvěst posledního soudu.
Procesí kajícníků
Se snahami části tehdejších vládců o jakousi doktrínu sociálního odstupu – ta ve středověké verzi zahrnovala třeba i zazdívání nakažených v jejich vlastních domech – ostře kontrastovala velká procesí kajícníků. Jejich důsledky lze s odstupem staletí obtížně zhodnotit. Představovala především ideální prostředí pro šíření nákazy, nebo pomáhala těm, kdo nakonec přežili, zachovat si příčetnou mysl a udržet aspoň nějaké společenské vazby?
Extrémní verzí kajícnických procesí bylo dobrovolné veřejné bičování se. Počínání těchto takzvaných flagelantů (z latinského slova pro bič) nebylo v polovině čtrnáctého století nové, stejně jako pokání vykonávaná jednotlivci za hříchy celého světa. Bylo to ale právě v době Černé smrti, kdy tyto praktiky získaly hromadný ráz.
Židé jako viníci
Zatímco někteří lidé bičovali vlastní těla, jiní podléhali odvěkému lidskému nutkání nalézt u každého neštěstí potrestatelného viníka. Skupinou ve středověku nejčastěji viněnou za různé pohromy byli židé, nahlížení jako ti, kteří kdysi ukřižovali Ježíše Krista. Podobně jako za trýznivého hladomoru o třicet let dříve byli i za morové rány židé obviňováni z trávení studen a různých spiknutí napomáhajících šíření nemoci. Hněv proti nim často podněcovali putující radikální kazatelé, jejichž dramatické promluvy padaly mezi nemocí sužovaným obyvatelstvem na úrodnou půdu.
Za pozornost stojí, že zatímco epidemie nejvíce zasáhla města na středomořském pobřeží, z nichž některá téměř úplně vyhladila, k pronásledování židů docházelo častěji ve vnitrozemí. Nejvíce trpěly židovské komunity v německy mluvících zemích.
Ve městech Erfurtu, Frankfurtu, Štrasburku nebo Kolíně nad Rýnem došlo v letech 1348 a 1349 k úplnému nebo téměř úplnému vyvraždění židovských obcí, a to za plného vědomí římskoněmeckého krále Karla, který se osobně postaral o beztrestnost pachatelů.
V mysli budoucího císaře hledícího posílit svou moc ve Svaté říši římské zvítězil cynický pragmatismus: hněv lidu byl skrze brutální násilí na čas ukojen, přízeň místních vládců tím pádem získána, a židovské majetky navíc propadly státu. Velká pronásledování židů zažily i další oblasti, jako Švýcarsko nebo Provence.
Růst významu modlitebních kroužků
Ne všechny náboženské reakce na morovou epidemii byly spojeny s násilím. Oslabení tradičních společenských vazeb podnítilo rozvoj takových podob náboženského života, které nebyly přímo závislé na církevní organizaci a v některých případech ani na osobě kněze. Šlo především o různé modlitební kroužky, které, podobně jako praktiky flagelantů, nebyly novým jevem, pod vlivem Černé smrti ale jejich význam vzrostl.
Mnoho kněží zemřelo, organizovaný církevní život často nebyl uprostřed zmaru a strachu možný – a tak si lidé, pro něž byla křesťanská víra samozřejmostí, museli poradit sami. Přijetí těchto soukromých, často rozjímavých podob zbožnosti ze strany církevních autorit se lišilo případ od případu. Někdy byly vítány jako příklady chvályhodné oddanosti Bohu, jindy odsuzovány coby kacířská hnutí.
Sekty praktikující volnou lásku
Zvláštní jev pak představují údajné radikální sekty, které se podle některých dobových pramenů měly vyznačovat výstředními obřady a uvolněnou sexuální morálkou. Nakolik můžeme zprávám o takových hnutích věřit? Nejspíš ne příliš.
Obviňování kacířů ze sexuální nezřízenosti patřilo do koloritu vrcholného a pozdního středověku, a zprávy o sektách libertinů až příliš dobře zapadají do těchto starých klišé. Ačkoliv je pravda, že mnohé letopisy zmiňují obecné uvolnění mravů pod vlivem morové beznaděje, zprávy o rituálech plných volné lásky, jakkoliv mohou znít poutavě, jsou patrně dost přehnané.
Rychlé probuzení k životu
Epidemie Černé smrti začala ustupovat s počátkem padesátých let 14. století, a zanechala po sobě spoušť. Podle nejčastějších odhadů zemřela asi třetina obyvatel Evropy, v některých oblastech na pobřeží i mnohem víc. Mnohá města se dočasně téměř vylidnila, dílem vinou úmrtnosti, dílem útěku přeživších na vnitrozemský venkov.
S ohledem na to je podivuhodné, jak rychle se společnost a kultura pozdně středověké Evropy znovu probudila k životu. Netrvalo dlouho a Angličané dál válčili s Francouzi, církevní představitelé dál vedli spory o to, zda má papež sídlit v Avignonu nebo v Římě. Náboženská kultura zažila vnitřní rozrůznění a rozvětvení. Zatímco bohatí biskupové a kardinálové z italských měst se stávali mecenáši tehdejšího umění a vědy, jiní učenci v čele s Angličanem Janem Viklefem otevřeně kritizovali jejich bohatství.
Rozrůznění zažily i řeholní řády, když se zejména mezi dominikány a františkány začalo stále více bratří obracet k zakladatelským ideálům prostoty niterně prožívané víry, zatímco jiné odnože se přizpůsobovaly městskému způsobu života. Zkušenost širokého lidu se soukromou zbožností podpořila v církvi proudy, které nakonec inspirovaly náboženské reformátory. Na začátku 15. století Jana Husa, o století později Martina Luthera nebo Ulricha Zwingliho, zakladatele protestanství.
- Autor komentáře působí na Ústavu religionistiky Masarykovy univerzity.
Konec světa, očekávaný částí současníků, ve druhé polovině 14. století zkrátka nepřišel. Stejně jako po mnoha jiných pohromách se i po Černé smrti ukázalo, že lidská civilizace se vzpamatuje z lecčeho. Dokonce dokáže v mnoha ohledech plynule navázat na dobu před pohromou – v dobrém i ve zlém. Platilo to po velké morové ráně a tím spíš to bude platit po nesrovnatelně menších peripetiích roku 2020.
