Přes všechny proklamace, snahy a diplomatické intervence se otázka odchodu syrského prezidenta Bašára al-Asada z funkce hlavy státu zmítaného občanskou válkou nezdá být na pořadu dne. Probíhající mírová konference o Sýrii v Ženevě a její deklarované cíle však mohou naznačit, kam se bude osud tohoto autokrata v letošním roce nadále ubírat.
V analýze pro ČT24 o konferenci v Ženevě jsem napsal, že vedle dosažení míru je jejím cílem také odstoupení syrského prezidenta Bašára al-Asada. Tento závěr by však stálo za to blíže vyložit. Jeho odůvodnění a důsledky z něj odvozené si totiž zvláštní pozornost podle mne zaslouží.
Mír v Sýrii dle Ženevského komuniké
Ponechme tentokrát stranou obvinění Bašára al-Asada a režimu, jehož je vrcholným představitelem, z porušení lidských práv a spáchání zločinů proti lidskosti, soustřeďme se zde pouze na vůli světových velmocí vyjádřenou skrze Radu bezpečnosti OSN. Byla to totiž právě Rada bezpečnosti, která po útoku chemickými zbraněmi v Sýrii v srpnu 2013 jednomyslně(!) schválila rezoluci 2118, která kromě jiného volá po uspořádání mezinárodní mírové konference o Sýrii (nynější „Ženevy II“), jejímž cílem bude implementace tzv. "Ženevského komuniké„. Tento dokument, který je výsledkem předchozí konference známé jako “Ženeva I" z června 2012, obsahuje body, jejichž interpretace se sice liší, avšak jejich dikce má podle mého soudu význam zcela jednoznačný.
Jaké formulace komuniké by tedy měly Bašáru al-Asadovi přidělat vrásky na čele? Předně jde o konstatování, že jakákoliv politická dohoda o ukončení občanské války musí syrskému lidu „nabídnout perspektivu, která může být sdílena všemi, kdo v Sýrii jsou“. Něco takového je však těžko myslitelné, když hlavou státu zůstane osoba, proti níž syrská opozice před lety pozdvihla zbraně.
Dalším důležitým bodem je požadavek na zřízení vlády, respektive „vládnoucího orgánu“, který „bude mít plné výkonné pravomoci“. Sotva však mohou být tyto pravomoci kompletní, když by bylo třeba se o ně jakkoliv dělit s režimním prezidentem, který není součástí syrské transformace, nýbrž spíše její brzdou a jednou z příčin probíhajícího konfliktu. V Ženevském komuniké je k tomuto bodu přidán ještě dovětek, že členové daného vládnoucího orgánu mají být vybíráni na základě vzájemného souhlasu obou stran. Představa, že syrská opozice schválí za člena přechodné vlády svého úhlavního nepřítele, je absurdní.
Nakonec je zde bod třetí a tím je volání po „novém ústavním pořádku“. Většina světového společenství a kromě Ruska a Číny i ostatní stálí členové Rady bezpečnosti rozhodně nevnímají novou syrskou režimní ústavu jako splnění tohoto bodu. Pokud by zde však byla ústava zcela nová, přestala by platit ta předchozí, režimní, a spolu s tím by dost možná pozbyl legitimity i nárok Asada kandidovat v nových prezidentských volbách. A zcela určitě by pak ztratily veškerou zbývající legitimitu výsledky případných prezidentských voleb, které syrský režim plánuje na letošní rok.
Ženevou nic nekončí
Pozice syrského prezidenta je pevná jen tak, jak přínosný je svým chlebodárcům, tj. především Rusku a Íránu. Asadovi domácí podporovatelé přes svůj fanatický zápal nemají zdroje na to, aby jej v prezidentském paláci udrželi, pokud o zahraniční podporu přijde. Poslední kritické výroky USA na adresu opožďování likvidace syrských chemických zbraní ukazují, že pokud Spojené státy neuvidí v tomto směru pokrok, budou opět nuceny sáhnout po hrozbě silou. Tlak na Rusko, aby svého vazala pohnulo k činům, se tak ještě zvýší. Asad má pro Ameriku význam pouze, pokud chemické zbraně skutečně odevzdává k likvidaci, ne pokud na nich nadále „sedí“. Odchod syrského autokrata bývá nad to obvykle považován USA, syrskou opozicí a světovým společenstvím za condicio sine qua non pro mír v Sýrii.
Zásadním poselstvím schválení Ženevského komuniké světovými velmocemi včetně Ruska coby cíle právě probíhající konference o Sýrii je, že vytváří politický a právní rámec pro budoucnost Sýrie, do kterého se Asad jako prezident může vejít jen stěží. Skutečnost, že Rusko něco takového bylo ochotno akceptovat, byť to veřejně vykládá jinak a po svém, naznačuje, že si ponechává ve hře více alternativ. Uvidíme, jak dopadne předání chemických zbraní a prezidentské volby. Čas běží a syrský režim dnes rozhodně není na mezinárodním poli tak silný, jak by mohl vypadat z prohlášení režimního ministra zahraničí Valída Mualima. Je to jen jeden z řady hráčů, kteří se v Sýrii přetahují o moc. Jeden z koní, na které je možno si vsadit.
