Sametová revoluce znamenala změnu i na televizním trhu. Novým, svobodným poměrům se musela přizpůsobit Československá televize, které navíc v první polovině 90. let vznikla konkurence v podobě komerčních stanic. Jak se po listopadu 1989 proměnilo televizní zpravodajství? A jaké potíže změnu provázely? Tématu se věnoval nový díl seriálu Mediální revoluce, který vysílá Newsroom ČT24.
O revolučním dění v listopadu 1989 vysílala Československá televize zpočátku způsobem, který byl poplatný tehdejšímu režimu. A to i přesto, že se řada jejích zaměstnanců k protestům připojila. Režim měl dokonce plán na případné obsazení státní televize a rozhlasu armádou. Rozkaz k provedení této akce ale nakonec nepadl – a komunisté postupně ztratili vliv na vysílání.
„Ředitelé se měnili jako na běžícím pásu,“ vzpomíná Saskia Burešová
„Doba to byla velice neklidná. Občas jsme na Kavčí hory dostali telefonát, že je někde uložena bomba v budově, takže nás často evakuovali. Jednak se nám střídali šéfredaktoři, ale pochopitelně i generální ředitelé se nám střídali jako běžícím pásu,“ vzpomíná na přelom let 1989 a 1990 tehdejší televizní hlasatelka a moderátorka Saskia Burešová.
Ředitelů Československé televize se skutečně vystřídalo v krátkém čase hned několik. Ještě v listopadu 1989 byl odvolán ředitel Libor Batrla a místo něj jmenován Miroslav Pavel, dosavadní mluvčí vlády ČSSR. Toho v lednu vystřídal na necelé dva měsíce režisér a publicista Jindřich Fairaizl, po něm do funkce nastoupil publicista Jiří Kantůrek.
S rozdělením Československa přestala existovat i Československá televize. Zůstala ale veřejnoprávní Česká televize, jejímž prvním ředitelem byl Ivo Mathé, který předtím v televizi pracoval jako vedoucí produkce. Po revoluci se stal šéfproducentem uměleckých pořadů. Ačkoliv měl do té doby k žurnalistice poměrně daleko, v 90. letech se o ni jako součást vedení ČT musel zajímat.
Zpravodajství ČT ovládli mladí novináři
V porevoluční době bylo třeba vybudovat televizní žurnalistiku znova, říká Mathé. „Ta změna nastala velmi rychle a byla košatá. Vraceli se někteří redaktoři ze šedesátých let. Někteří to zvládali, někteří to nezvládali. A především celá jedna generace takzvaných novinářů zmizela a musela zmizet, protože byla zprofanovaná,“ vzpomíná.
Do vysílání se tak dostali především mladí novináři. „Najednou byla většina redaktorů velmi mladých, ve věku pětadvaceti, šestadvaceti let. Sotva vyšli ze školy. Ale jiní lidé nebyli,“ vysvětluje porevoluční ředitel ČT. Nezměnili se jen lidé, ale i postupy práce. „Museli jsme nastavit úplně jiné etalony práce, redakční, editorské,“ dodává Mathé. Přesto podle něj několik let trvalo, než přestali politici ČT vnímat jako „pohrobka státní televize“.
Prima začínala vysílat regionálně
Současně s proměnou Československé televize a vznikem České televize se ale uvolnil prostor i pro nové, komerční televizní stanice. Jako první začala pravidelně vysílat v červnu 1993 televize Premiéra, kterou založila scenáristka a režisérka Marie Poledňáková. Z Premiéry se, o čtyři roky později, stala televize Prima – jedna z dnes nejvýznamnějších českých stanic.
Její začátky se ale neobešly bez potíží. „Začátky byly velice krušné,“ vzpomíná první generální ředitel Premiéry, novinář Jiří Mejstřík. Třeba i kvůli komunikaci se zahraničním partnerem, italským podnikatelem Marianem Volanim. „Byla s ním těžká řeč, i s jeho kolegy, protože ti měli pocit, že jsme právě slezli ze stromů a začínáme žít jako lidi,“ popisuje Mejstřík své vzpomínky.
Premiéra měla zpočátku licenci pouze pro Prahu a střední Čechy. „Dělat plnoformátovou televizi s takhle malým záběrem není možné, protože se peníze na provoz nevydělají. Takže mým hlavním úkolem bylo vytvořit celoplošnou síť,“ přibližuje Mejstřík. Prima získala celoplošnou licenci až rok poté, co začala vysílat. Měla podle ní ale spolupracovat s regionálními vysílateli, kterým měla ve vysílání poskytovat prostor. Tohoto závazku se snažila zbavit, povedlo se to až během přechodu na digitální vysílání.
„Přístup k informacím byl tehdy jednodušší,“ říká šéfredaktor Novy
Premiéru, pozdější Primu, tak zastínila první celoplošná televize, Nova. Ta začala vysílat v únoru 1994. Jejím generálním ředitelem se stal Vladimír Železný, šéfredaktorem zpravodajství byl Jan Vávra. Nova se brzy stala nejsledovanější stanicí v Česku. „Samozřejmě to bylo dost obtížné a zpočátku jsme si nedokázali představit, co to je. Ale měli jsme výhodu v zázemí Američanů z CME. Ti se dokázali se obrátit na správné lidi, kteří nám pomohli,“ vzpomíná Vávra.
Zároveň si ale myslí, že tehdy byla televizní žurnalistika v něčem snazší než dnes. „Přístup k informacím byl jednodušší. Takže si myslím, že jsme politikům šlapali na paty víc, než je dneska možné,“ říká. „Výhodu jsme měli, že jsme měli obrovskou sledovanost. Nikdo si netroufl po nás skočit a nějak nás omezovat,“ dodává.
Tehdejší televizní reportéři z Novy podle Vávry měli své zdroje, zároveň ale televizi pomáhalo, že jim informace sdělovali sami diváci. Tak se Nova, podle tvrzení Jana Vávry, dozvěděla například o utajované svatbě Václava Havla a Dagmar Veškrnové. „Nám zavolali dva pánové, že se omylem napíchli na nějaký rozhovor v telefonu, o kterém pochopili, že je to rozhovor z Hradu,“ nastínil.
Mathé: Komerční stanice poničily kulturu vysílání
Podle Vávry se zpravodajství Novy pokoušelo inspirovat také na Západě. „Zkoušeli věci, o kterých jsme se dozvěděli, že se to tak dělá venku. Zkoušeli jsme odposlouchávat komunikaci záchranných složek, policie. Z toho nakonec mnoho nebylo, takže nakonec nám pomohlo nejvíc, když nám lidé volali. A nemyslím tím jenom bouračky, ale i to, že se někde děje něco nepravého, protože v nás viděli jakýsi institut nezávislé žurnalistiky,“ uzavírá Vávra.
Podle kritiků ale nové soukromé televize přinesly do televizního zpravodajství bulvarizaci. K nim patří i bývalý ředitel ČT Ivo Mathé. „Ta konkurence vznikala bohužel příliš rychle a nebyla konkurencí. Byl to takový drtivý vpád něčeho velmi drzého,“ říká.
