Podepsal bych petici za to, aby němečtí politici přestali konečně říkat, že jsme země východní Evropy, říká v podcastu Background ČT24 Martin Jonáš. Podle moderátora České televize je tohle totiž jedním z důvodů, proč toho Němci o Česku vědí tak málo. Česko až na výjimky nepokrývají ani tamní média. „Můj známý a velice vážený novinář to označil jako zdvořilý nezájem,“ vysvětluje někdejší zpravodaj ČT v Německu. Jak těžké je udělat rozhovor s německým politikem a kdo je tedy podle Němců součástí střední Evropy? I na to v podcastu odpovídá Jonáš.
Němci toho o Česku vědí málo. O kauzu Vrbětice neměli zájem, vzpomíná bývalý zpravodaj ČT v Berlíně Jonáš
V Německu studoval i pracoval. Hned dvakrát se tam na několik let vydal jako zahraniční zpravodaj České televize. „Možná se ozve nějaký Němec, který si tohle poslechne a řekne, že to je čirý nesmysl, moje dlouhodobá zkušenost je ale taková, že v průměru toho Němci o Česku opravdu moc nevědí,“ uvádí s tím, že výjimku tvoří příhraniční Sasko a Bavorsko.
Nezájem Němců podle Jonáše ilustruje například postoj médií, se kterým byl konfrontován i relativně nedávno. „Komunikoval jsem s novináři německé veřejnoprávní televize, navíc s redakcí zaměřenou na střední a východní Evropu,“ líčí.
Německým kolegům navrhl, že by mohli zpracovat něco k výročí výbuchu muničního areálu ve Vrběticích. „Nikdo o to neměl zájem. Kauza byla pro německé novináře příliš složitá a neproniknutelná, protože byla česká. Kdyby se Vrbětice odehrály jedna k jedné v Dánsku, Belgii nebo ve Francii, tak by jméno Vrbětice znal téměř každý gramotný Němec,“ je přesvědčený Jonáš.
K povědomí o Česku nepřispívá ani přístup německých politiků. „Podepsal bych petici za to, aby němečtí politici, když například přijímají svoje české protějšky k oficiálním návštěvám, přestali konečně používat termín Ost-Europa, říkat, že jsme země z východní Evropy,“ říká.
„Myslím, že to je nesmysl. Česká republika má daleko víc společného s Polskem a Maďarskem, ale taky třeba s Rakouskem, a dokonce s Německem, než má kulturně, hospodářsky a mentálně společného s Ruskem,“ odůvodňuje svůj postoj novinář. Termín střední Evropa přitom Němci také používají. „Co si budeme povídat, myslí tím hlavně sebe,“ míní Jonáš.
Tři otázky a dost
Zčásti velkou neznámou je podle slov Jonáše pro německé úřady a politiky také Česká televize. Dostat se k rozhovoru s některým z předních německých politiků tak není nic lehkého. „Je to médium, které si v jejich očích zasluhuje zdvořilé chování, ale nezasluhuje nějakou zvláštní pozornost. Objevit se v České televizi je pro německého politika drobná exotická kolonka na webovou stránku,“ popisuje bývalý zpravodaj.
Rozdílný je ale opět přístup na celoněmecké a zemské úrovni. „V Sasku a Bavorsku, tam je to něco jiného, tam mají o Českou televizi zájem a jsou vstřícní“ připomíná novinář znovu blízkost příhraničních oblastí. Na druhou stranu, domluvit si rozhovor například s tehdejším předsedou spolkového sněmu Wolfgangem Schäublem trvalo podle Jonáše půl druhého měsíce.
Striktní pravidla provázela i natáčení s německým prezidentem Frankem-Walterem Steinmeierem v rámci jeho návštěvy Česka. „Byla naplánovaná každá vteřina a bylo rezolutně stanovené, že otázky budou tři a nazdar.“
„Merkelová měla víc vysvětlovat“
Přísná pravidla ale nemusí v Německu dodržovat jen čeští a ostatní zahraniční novináři. „Byrokratické kolečko, které musí novinář oběhnout, je v Německu daleko větší než u nás,“ říká Jonáš. Zatímco čeští novináři se často osobně znají s lidmi pracujícími v tiskových odděleních a s politiky si vyměňují SMS, v Německu je komunikace víc oficiální. „Samozřejmě i v Německu jsou novináři, kteří měli a mají číslo na Angelu Merkelovou, není jich ale moc a zpravidla ten proces probíhá trochu jinak.“
Jonáš, který o bývalé kancléřce napsal knihu, připomíná, že právě Merkelová měla pravidlo, že většině zahraničních médií nebude vůbec poskytovat rozhovory jeden na jednoho. Někdejšího zpravodaje zpětně mrzí, že se nastavenou bariéru nepodařilo prolomit ani v letech migrační krize nebo v době ruské agrese na Ukrajině.
„Merkelová si měla sednout před naši kameru a vysvětlit českému publiku, o co jí vlastně jde. Ušetřila by si podle mě řadu starostí, nebo aspoň se o to mohla pokusit, protože o jejích záměrech a cílech u nás panovaly různé nepodložené mýty,“ doplňuje k migrační krizi.
„Jestli mě natočíte, zažaluju vás“
Vedle byrokratického kolečka při jednání s politiky musí zahraniční novinář v Německu podle Jonáše někdy absolvovat i slovní výměny během natáčení v terénu. Němci se totiž rádi odkazují na své právo nebýt natáčen. „Postavíte kameru na ulici a sedm lidí vám přijde poklepat na rameno, abyste je netočili,“ vypráví Jonáš.
„Jednou jsme takhle postavili kameru u očkovacího centra a asi 200 metrů od nás zaparkovalo auto. Řidič nelenil přeběhnout tu vzdálenost k nám, aby nám řekl, že jestli sám sebe uvidí v televizi, zažaluje nás. Já už jsem to nevydržel a dostal jsem záchvat smíchu. Řidič vůbec nevěděl, co se se mnou děje,“ dělí se o historku z natáčení. Úsměvná mu přišla hlavně představa, jak se člověk, kterého vůbec neměl v plánu natáčet, hledá ve zpravodajství České televize.
Celkově však hodnotí Německo z pohledu novináře pozitivně. „Obecně vzato se v Německu novináři pracuje velmi dobře. Je to země civilizovaná, kultivovaná a bezpečná. Je to země, kde vás nebude pronásledovat tajná policie a nikdo vás v temném zákoutí nezmlátí za to, že máte příliš zvídavé dotazy,“ shrnuje.
Dnes už se Jonáš věnuje naplno moderování, i když připouští, že mu práce v terénu čas od času chybí. „Práce zpravodaje je krásná, ale také extrémně náročná. Já si třeba úplně nedokážu představit, že bych dosáhl odolnosti stávajícího ředitele ostravského studia Mirka Karase, který jako českotelevizní zpravodaj pracoval desetiletí,“ uzavírá.
Celý rozhovor si poslechněte v podcastu Background ČT24 na Spotify, Soundcloud, Podcasty Google, Apple a YouTube.