Vydávali informační letáky, časopisy, noviny. Fotografovali a natáčeli rozhovory v ulicích. Jak studenti žurnalistiky proživali revoluční dny po 17. listopadu 1989? Téma dalšího dílu seriálu Mediální revoluce, který každou neděli vysílá pořad Newsroom ČT24.
Studenti pražské fakulty žurnalistiky se do listopadové stávky přidali brzy, hned v sobotu 18. listopadu. „Škola byla otevřená, rozsvícená, spousta papírů, všichni tady běhali. Nikdo nevěděl, co se děje, a tak to vlastně začalo,“ popisuje dění Jiří Venclík – tehdy student třetího ročníku, dnes zástupce šéfkameramana České televize. Studentská stávka se záhy projevila i na budově školy, na průčelí se třeba objevil transparent s heslem „Chceme psát pravdu“.
Šlohli jsme klíče a začali jsme tam bydlet, popisuje tehdejší student
Mezi studenty byl tehdy například Pavel Žáček, budoucí ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů a poslanec za ODS, budoucí moderátor Roman Pistorius, diplomat Václav Bartuška nebo Zdeněk Šámal, současný ředitel zpravodajství ČT. Na dobových fotografiích a záběrech lze vidět třeba i sportovního komentátora Jaromíra Bosáka.
„Šlohli jsme klíče a řekli jsme, že nás odsud nikdo nedostane. Začali jsme tady bydlet. Přinesli jsme si spacáky, holky sem nanesly vařiče, jídlo, rychlovarné konvice,“ dodává Venclík. Někteří vyučující odešli, někteří se ke studentům přidali. Bez problémů se to ale neobešlo.
„Byla tam spousta vášní, někteří kantoři nám to přišli rozmlouvat. Působili v rámci takové kontrapropagandy, pokoušeli se některé studenty zastrašit,“ popisuje Marek Wollner, který byl tehdy členem stávkového výboru.
Učitelé studentům například nechtěli ponechat přístup k technice. „V jednu chvíli jsme se pokoušeli dostat z děkana kopírku, ale ty tehdy podléhaly naprosto přísné evidenci. A děkan nám tu kopírku nedal. Naštěstí se vždycky našel někde takový spiritus agens, který dokázal ty věci zařídit,“ popisuje Wollner.
Mezi kantory, kteří se studentů zastali, byla i Barbora Osvaldová, která působí i na dnešní Fakultě sociálních věd UK. Studenti jí volali už 17. listopadu večer, aby jí o stávce řekli. „Jediný problém byl, že já jsem o ně měla pořád strach. Pořád jsme se utěšovali, že existuje akademická svoboda a že by tam neměly vtrhnout třeba Lidové milice,“ říká dnes Osvaldová.
Wollner: Národní třída spolužáky radikalizovala
Podle Marka Wollnera se o protirežimní demonstrace zajímala pouze část studentů. Větší množství se jich přidalo až se 17. listopadem 1989. „Protože tam došlo k tomu dost brutálnímu zásahu, tak bych řekl, že spousta spolužáků, kteří do té doby ani moc nevěděli, co si mají myslet, tak na té demonstraci dostali pendrekem a velice je to zradikalizovalo,“ vysvětluje. „Díky tomu se pak ta škola dokázala jednodušeji sjednotit na tom, že bude stávkovat,“ dodává.
Stávkující studenti žurnalistiky se pak do dění zapojili především šířením informací. Přepisovali a kopírovali letáky, které pak dále roznášeli. „Vchod školy byl permanentně otevřený, stáli jsme tam s čajem a se štosy papírů. Lidé si ty letáky brali a naučili se sem chodit,“ popisuje Jiří Venclík.
Podle Wollnera se ale zároveň snažili, aby byli informovaní i lidé mimo Prahu. Pomáhali jim v tom třeba taxikáři. „Rozdávali jsme v ulicích. I když už třeba byla tma, tak jsme je rozhazovali, věšeli na sloupy. Pokoušeli jsme se dávat najevo, že to není jenom Praha,“ vypráví novinář.
V ulicích Prahy pak studenti fotografovali a natáčeli rozhovory s herci u nedalekého Národního divadla a s dalšími umělci a aktéry. Vydávali také své vlastní noviny a časopisy. Nebránilo jim v tom ani nedostatečné zázemí. „Dělali jsme takové… to ani nejde říct samizdatové noviny. Takové revoluční noviny. To znamená – nůžky, papír,“ dodává Venclík.
Od září do konce roku přináší pořad Newsroom ČT24 každý týden reportáž z cyklu Mediální revoluce. Jejím cílem je zaznamenat změny v médiích, které přišly se sametovou revolucí, i práci novinářů během klíčových dnů kolem 17. listopadu 1989.
