Znepokojující morality Zbyška Siona nejsou možná krásné, jistě ale pravdivé

Roudnická Galerie moderního umění připravila výběr obrazů a kreseb Zbyška Siona z šedesátých a sedmdesátých let. Výstavu můžeme vnímat i jako podnět k širšímu zamyšlení nad tím, co to znamená být skutečným umělcem.

Na výstavě je k vidění přes čtyřicet kreseb a na třicet obrazů. Nejstarší vystavené dílo, Milosrdný samaritán I, pochází z roku 1959 a již na něm můžeme vidět nepomíjející kvalitu autorovy tvorby, kdy teprve jednadvacetiletý přichází se zcela zralým ztvárněním klasického tématu. Nejnovější je pak z roku 1977.

Díky promyšlené koncepci lze sledovat nejen Sionův vývoj, zároveň je výstava jasným důkazem, co znamenalo tvořit v podmínkách nepřátelských autentické tvorbě. Vypovídají o tom nejen názvy obrazů, jejich tematika, ale i ztvárnění a konečně sdělení.

Soud nad světem

Sion, přestože výrazně nadán, se odmítl zařadit do špalíru oficálně uznávaných a tudíž vydělávajících malířů a raději si šel celý život vlastní cestou, bez jakýchkoli kompromisů. A dobu a prostředí kolem sebe reflektoval po svém, co možná nejpravdivěji a nejpoctivěji. Jeho dílo lze označit za jednu velkou moralitu, což může sice znít hezky, není to však tak snadné.

Jak napsal do katalogu na konec nepovolené výstavy, již v roce 1984 připravila roudnická galerie, kunsthistorik František Šmejkal: „Malba pro něj není jen záležitostí estetiky, ale i etiky, je mu prostředkem k vyslovení soudu nad světem, k vyjádření jeho morálně kritického stanoviska k dnešnímu životu, nástrojem meditace nad smyslem lidského bytí.“

Není tedy divu, že výstavu tehdy zakázali, a jako by Šmejkal těmito slovy vkládal novodobým cenzorům do úst argumenty: „Těžko je pak vyčítat Sionovým obrazům, že nejsou krásné. Podstatnější je, že jsou pravdivé, že svou drastickou nadsázkou zjevují pravou podobu reality, že nám odkrývají svět ne, jak se na povrchu jeví, ale jaký ve skutečnosti je.“

Život je boj

Pokud bychom měli vše vyjádřit jediným obrazem, pak je to kombinovaná technika z roku 1971 až 1972, s všeříkajícím názvem „Život je boj“, názvem, který by mohl být zároveň mottem jak celé výstavy, tak být připsán pod mnoho děl. Nepřekvapí, že Sion často zachycuje střet, že maluje různé varianty zápasu, který je pro něj, Šmejkalovými slovy, „vždy bojem o život, o vládu nad světem, osudovým střetnutím dobra a zla…“

Z výstavy Zbyšek Sion: Výběr obrazů a kreseb z 60. a 70. let
Zdroj: Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem

A proti námitce, že působí jeho tehdejší obrazy depresivně, se v roce 2018 v rozhovoru pro Respekt ohradil slovy: „Pozitivní na nich je přece už jenom fakt, že jsem tehdy vůbec něco vytvářel. Celá ta doba předtím byla depresivní. A já maloval tak, aby o ní v mých obrazech zůstalo svědectví.“

Informel jako odraz reality

Sion se původně věnoval, společně se svými přáteli ze skupiny Konfrontace (1960) Antonínem Tomalíkem, Alešem Veselým, Vladimírem Boudníkem a dalšími, informelu, směru, který přišel z Francie. Samozřejmě lze u našich tvůrců nacházet inspiraci například Tapiesem či Dubuffetem, hlavně však realitou, v níž museli žít a tvořit.

Jak píše ve zmíněném textu Šmejkal, pro informel bylo charakteristické „důsledné popření barevnosti, redukce palety na černobílou škálu nebo temné monochromní harmonie, důraz na hrubé, nemalířské materiály – hadry, plechy, dráty, prkna, provazy, spojované akronexem a syntetickými laky a zpracovávané opalováním, rytím, škrábáním, svařováním“. Zkrátka, informel se vyznačoval brutálním přístupem k obrazu, k tvorbě – což nebylo nic jiného než opět odraz toho, jak realita přistupovala k umělcům samotným.

Z období informelu můžeme v Roudnici vidět například obrazy Pod horizontem I (1961), šedomodrou Bez názvu IV (1961–1962) či Triptych II (1961), opracovaný ohněm, stejně jako třeba Modrá struktura (1962–1963). Zajímavým ohlédnutím za možná picassovským vlivem jsou bytelně hutné postavy oleje Velké koupání (1961–1962).

Apokalyptické kobylky

Někdy v polovině šedesátých let se Sion – zcela v logice své tvorby a toho, jak ji vnímal – obrátil ke starozákonní inspiraci, jednak v cyklu Kobylky (1966), hlavně ale olejem Apokalyptická kobylka (1965–1966), jakýmsi „zpola hrozivým, zpola groteskním monstrem, novodobým symbolem zkázy a zániku světa“.

Možná neškodí krátká citace ze Zjevení svatého Jana: „Z dýmu se vyrojily kobylky na zem; byla jim dána moc, jakou mají pozemští škorpióni. Dostaly rozkaz neškodit trávě na zemi ani žádné zeleni ani stromoví, jenom lidem, kteří nejsou označeni Boží pečetí na čele. (…) Ty kobylky vypadaly jako vyzbrojená válečná jízda; na hlavách měly něco jako zlaté věnce, tvář měly jako lidé, hřívu jako vlasy žen, ale zuby měly jako lvi. Měly jakoby železné pancíře a jejich křídla hřmotila, jako když množství spřežení se řítí do boje. A měly ocasy jako škorpióni a v nich žihadla, aby jimi trýznily lidi po pět měsíců. Nad sebou měly krále, anděla propasti, hebrejským jménem Abaddon – to znamená Hubitel.“

Sion se Janovou Apokalypsou inspiroval i v oleji Ve znamení hvězdy Pelyněk (1966), zachycujícím v horním plánu padající hvězdu, v dolním pak cosi jako peklo. Přesně podle svatého Jana: „A jméno hvězdy té bylo Pelynek. I obrátil se třetí díl vod v pelynek a mnoho lidí zemřelo od těch vod, nebo byly zhořkly.“ Jak by asi vypadal Starý zákon ilustrovaný Sionem? Možná neortodoxně, pravděpodobně by však byl autentický a přesvědčivý.

Vysvobození z úzkosti

Koncem šedesátých let náhodně přišel na techniku, které se pak držel – v podstatě šlo o to, že své postavy či rostliny modeloval z jakoby rozteklých skvrn, v čemsi připomínajících barevné proměny kombinované se Sabatierovým efektem na psychedelických fotografií z konce šedesátých let. Ty ovšem nebývaly tak temné. Zkrátka „kaleidoskopické třeštění barevných mikrodetonací“, jak to výstižně popisoval kunsthistorik Antonín Hartmann.

Z výstavy Zbyšek Sion: Výběr obrazů a kreseb z 60. a 70. let
Zdroj: Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem

Již byl zmíněn všudypřítomný motiv boje, střetu – zajímavé srovnání nabízí dvě verze tématu, obě nesou stejný název: Zápasníci (první je tuš z roku 1974, druhá pak akryl kombinovaný s temperou z roku 1976–1977). Stejně zajímavé je porovnání novější verze obrazu Adam a Eva (1972), kdy nevidíme žádné spříznění jako na starším oleji téhož jména z roku 1960-1962, ale důsledky tvrdého boje, kdy Eva je v obličeji celá polámaná, Adam pak lehce zprorážený. Přízračné jsou i Sionovy skleníky, plné agresivní vegetace, a třeba jeho Veselá společnost (1973) zrovna veselím nepřekypuje, spíše z té nálady mrazí.

Zbyšek Sion se však svému vidění reality neuzavíral, aktivně s ní svým uměním bojoval, což výstižně charakterizoval jeho bratranec a kunsthistorik Otakar Aleš Kukla: „Zhmotňováním všeho, co doléhalo v mysli a naplňovalo ji obavami, vysvobozoval sebe i diváky z úzkosti. Taková je totiž odvěká magie tvorby: sevřeš-li neviděné a nehmatatelné do tvaru nebo pojmenuješ-li je, jsi jeho pánem a nemůže už škodit.“

Sionovu výstavu je možné v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem vidět až do konce letošního října.