Jestli to náhodou nevíte, vážení, tak nic se neděje bezúčelně a žádný život není důležitější než jiný. Protože každé, i to nejscvrklejší, pohozené dítě v sobě nese zázrak. A i když při hledání světla často skončí v temnotě, nakonec je to přece jen světlo, které všechno propojuje. A nedělejte, že vám jsou tyhle plky u paty, protože jsou spirituálním klíčem k tomu, abyste se, když se na tomto světě nebudete dopouštět shůry viditelných prasáren, jednou vznesli k nebi a stali hvězdou.
Zimní příběh po upocené oblevě
Místo romantických sněhových vloček vás tenhle Zimní příběh zasype výše uvedenými a dalšími podobnými prázdnými kydy a úchylnými představami, plynoucími částečně z toho, že Beverly má souchotinářskou horečku, Akiva Goldsman soutěží o to, zda je blbější scenárista nebo režisér, a všechno je to zarámováno do blekotavě filozofující filmové fantasy, kde kůň je pes a všechny scenáristické fauly jsou povoleny. Je to pseudomystický příběh, v němž hrají důležitou roli démoni, padlí andělé, satan, krev paniců, reinkarnovaná láska, která si to rozdává se smrtí, Lucifer a spousta dalších tajuplných ingrediencí a tajemství, z nichž možná největší je to, jak je možné, že tuhle kravinu napsal člověk, který má doma Oscara za scénář k Čisté duši.
Píše se rok 1916 a irský nalezenec Peter Lake, z něhož posléze vyrostl zručný zloděj, má problémy. To, že mu jde po krku místní boss zločinu Pearly Soames (z jehož roztlemené tváře občas probleskne děsivá držka démona, kterým skutečně je) spolu se svými pohůnky, kteří mají uloženo udělat mu to noži, a to hodně pomalu, je zívačka proti brutální náloži lásky k umírající souchotinářce Beverly Pennové. Původně se k ní sice vloupal, aby vyluxoval sejf jejího bohatého tatíka, ale když uslyšel, jak úžasně hraje Beverly na klavír Brahmse, změnil zásadně priority. A jeho poslední, královskou čórkou mělo být uloupení jejího krátkého horečnatého života Zubaté, která si už natěšeně nabrousila kosu.
V patách s démony a štěstím v horoucím srdci si hodlá k smrti zaláskovaný Peter Lake v sedle bílého psakoně (nezaměňovat s pakoněm), jemuž v případě akutní potřeby narostou navíc křídla, čímž se stává zoologicky definitivně nezařaditelným, odvést krásnou souchotinářku do svého lepšího života. Skoro bych se vsadil, že v tuhle chvíli vás už tihle dva prudí natolik, že je vám šumák, jestli to dokáží, a to, co by vás mohlo ještě trochu zajímat, je snad již jen odpověď na otázku, zdali to do šestadvaceti na ústa nepolíbená tuberkulózní krasavice, které údajně zbývají již jen nějaké dva měsíce života, stihne a prodychtí se s Peterem konečně do postele.
Nečekejte, že vám to prozradím, ale vězte, že jestli na to opravdu vlítnou, nastane takový mazec, který vás bez přípravy může hodit o století dál, do New Yorku roku 2014. Zarostlý, ale z nějakých mystických důvodů, do kterých vám zřejmě nic není (protože vám je nikdo nevysvětlí), absolutně nezestárlý Peter Lake tam bude malovat na chodníky portrét zrzky a dychtivě čekat na poslední příležitost, jak dokončit své poslání. A když už začnete být nervózní, že se tato příležitost pořád nějak nedostavuje a nutí vás tak zírat na tuhle ptákovinu dál a dál, objeví se malá, křehká holčička, která má rakovinu, fantasy morbidita vrcholí a Peter začíná tušit, proč tady pořád ještě je, na což se i vy budete sami sebe opakovaně ptát, pakliže nevyměknete a nezdrhnete předčasně z kinosálu.
Když se někdo do někoho zamiluje tak strašně, že nemůže zemřít, a časové roviny se ohnou pořádně přes koleno, začne být v nelineárně vyprávěném příběhu pěkný bordel. A nepočítejte s tím, že vám touhle komplikovanou látkou i vlastním odhodláním ji ještě co nejvíce opentlit zpitomělý režisér a scenárista Akiva Goldsman podá pomocnou ruku. Sám by totiž nějakou takovou potřeboval, když se odvážně (či spíše neuváženě) rozhodl ekranizovat (či zdá se, že spíše vykastrovat) opulentní román Marka Helprina, který většina z nás sice nečetla, ale jenž přece nemůže být tak blbý jako tenhle filmový přepis, když ho New York Times zařadily mezi nejlepší knihy moderní americké literatury.
Jedním z největších zázraků, který Zimní příběh nabízí, spočívá v tom, kolik etablovaných filmových hvězd kývlo na to, že si v tomhle nezáživném slepenci smočí, neboť již ze scénáře muselo být vcelku jasné, že tenhle vlak jede na jatka. Ať již je to představitel dobra Colin Farrell s úchylným hárem, vlhkým pohledem a unylou interpretací, která má zřejmě podpořit jeho romantický look, či jeho protějšek, démonický, obézní drsňák Russel Crowe, jenž se ho bude snažit celou dobu sprovodit ze světa, pročež logicky ztělesňuje krystalické zlo.
Nepřehlédnutelné je otcovské cameo Williama Hurta (jehož si Farrell získal tím, že mu spravil kotel a nesnažil se Beverly přefiknout hned první noc) a Willa Smithe, jenž si tu střihl Lucifera, který dává hajzlům zaracha nebo je pouští ze řetězu (což činí rozhodně raději a častěji). Příjemným osvěžením téhle chlapské společnosti je fakt půvabná Jessica Brownová Findlayová, která je sice chabrus na plíce, ale je na ni moc milý pohled, hlavně když jde v mírném protisvětle v bílé říze chodbou z bazénu a vy navíc víte, že jestli si vrzne, tak to pravděpodobně nepřežije.
Zimní příběh neústrojně pracuje s tím, co dům dal. A tak v něm rezonuje třeba Šípková Růženka (byť resuscitační líbačka tu vždycky nezabírá) či osudové lásky typu Love Story či Dáma s kaméliemi (kde k sobě láska a smrt mají také proklatě blízko). Mírně řečeno je to ušlechtilá nuda, kde si to dobro rozdává se zlem, pročež tu všichni planě filozofují, meditují, případně oddaně či zlověstně zírají jeden na druhého. Na rovinu řečeno, je to zbytečné, nudné, nesmyslné a nezáživné, protkané dementními replikami a tupými charaktery, které jako by z někoho vypadly v dávivém rauši po zapařeném jointu.
Řekl bych, že tohle neústrojné těkání mezi zlem, dobrem, existenciálními kydy, láskou, nenávistí, nevyléčitelnými souchotinami a chaotickou reinkarnací, kde se osudy i časové roviny neustále proplétají, osudové kruhy se otevírají a zavírají a všechno spolu nějak divně souvisí, může jít docela na nervy. Navzdory tomu, že je všechno hezky barevné, dobové, výpravné a ozdobené vskutku spektakulární a vymazlenou kamerou Caleba Deschanela a tradičně neselhávajícím soundtrackem oscarového Hanse Zimmera.
Zachraňovat jiné skrze lásku je zcela jistě chvályhodné a vznášet se k nebi s těmi, které jsme milovali, povznášející. O tom žádná. Pomilovat se a pak zemřít je sice dramaticky kontrastní, ale v zásadě daleko přijatelnější nežli se převalovat na proleženinách v eldéence a tupě zírat do stropu. I tohle lze se skřípěním zubů skousnout. Ale pak už je třeba také nalézt srozumitelný a oslovující příběh, do něhož jsou tyto teze vtěleny a který jim dá rozměr konkrétně žitého, a nikoli pouze planě proklamujícího. Jenomže ústřední příběh se v tomhle dobře míněném a ušlechtilém chaosu, mixujícím lásku, touhu, zázrak a TBC, šmrncnutém amatérským filozofování a poetikou kýče, tak nějak vytrácí.
Tenhle Zimní příběh je odvyprávěn tak nepřehledně, nelogicky, komplikovaně a chaoticky, že mimoděk vyvolává rozpačitou reminiscenci na nedávný Atlas mraků bratrů Wachovských. Nic moc, či spíše nic, je vám servírováno na táce, kde jsou hlavními ingrediencemi láska, touha, zázrak, okřídlený bílý kůň, reinkarnace a TBC. A když nebudete dělat významné vylomeniny, máte šanci stát se hvězdou, protože na mapě hvězdného nebe se vždycky najde nějaké to volné místo, třeba v souhvězdí Orion. Nevím, proč mi to nepřipadá spirituální a magické, ale blbé a vyprázdněné a navíc provázené nepříjemným pocitem, jako by mi někdo dělal tupým šroubovákem další díru do hlavy.
WINTER'S TALE / ZIMNÍ PŘÍBĚH. USA 2014, 118 min., české titulky, přístupný, 2D. Režie a scénář: Akiva Goldsman. Kamera: Caleb Deschanel. Hudba: Hans Zimmer. Hrají: Colin Farrell (Peter Lake), Jessica Brownová Frindlayová (Beverly Pennová), Russel Crowe (Pearly Soames), Jennifer Connellyová (Virginia Gamelyová), Will Smith (Lucifer), William Hurt (Issac Penn). V kinech od 13. února 2014.