V sobotu zemřel ve svém domě v Modřanech herec Luděk Munzar. Bylo mu 85 let. Zprávu potvrdil mluvčí Národního divadla v Praze Tomáš Staněk. Herec zemřel nad ránem po dlouhé těžké nemoci, obklopen svou rodinou, dodal mluvčí. Dlouholetý člen činohry Národního divadla patřil mezi nejvýraznější osobnosti české kultury. Roku 2012 získal cenu Thálie za celoživotní činoherní mistrovství.
Národní divadlo se s Luďkem Munzarem rozloučí v pátek. Pro kolegy i veřejnost bude historická budova otevřena od 11:00.
Munzar desítky let spoluvytvářel slavnou éru činohry Zlaté kapličky, kam přišel v roce 1957 jako mladík po ročním angažmá v Mladé Boleslavi. Podle vlastních slov pokládal za obrovský dar, že mohl stát na jevišti s velikány, jako byli Zdeněk Štěpánek, Jan Pivec či Karel Höger.
- K uctění památky herce, recitátora, dabéra, jedné z nejvýraznějších osobností činohry Národního divadla Luďka Munzara chystá Česká televize několik programových změn:
- V sobotu od 21:20 nabídne ČT1 reprízu Všechnopárty z roku 2012.
- V neděli odvysílá ČT2 od 9:35 hodin pořad Na plovárně s Janou Hlaváčovou a Luďkem Munzarem.
- V neděli v 15:55 se podívejte na ČT1 na portrét Luďka Munzara ze série Neobyčejné životy.
- ČT1 v neděli také odvysílá od 16:50 Příběh kriminálního rady.
- V neděli od 20:20 si můžete na ČT art připomenout Luďka Munzara v v legendární inscenaci klasické hry Ladislava Stroupežnického Naši furianti v nastudování činohry Národního divadla v Praze (1983).
Když slavil osmdesáté narozeniny, vzpomínal, jak při svých začátcích ve zlaté kapličce stával při představeních v portále, sledoval umění zkušených kolegů a dával si za úkol hlavně „nepřekážet“.
„Minimálně pět šest let jsem tam stával a díval se. Když jsem pak hrál velké role, zjistil jsem, že nechodím do šatny – pořád jsem se měl na co dívat. Věřím, že gesta a intonace těch mistrů tam jsou dodnes, i když Národní i Stavovské prošly rekonstrukcí,“ uvedl v roce 2013. Brzy však zapadl i do Klubu dobráků, proslaveného vtipy v zákulisí i během představení.
Luděk Munzar hostem pořadu Všechnopárty (2012):
Munzarova hvězda záhy stoupala pod vedením předních režisérů až k vrcholnému charakternímu herectví. S bravurou zvládal rovné, sympatické chlapíky, stejně jako komplikované hrdiny nebo úlisné až krajně negativní typy. Byl Merkuciem v legendární inscenaci Romea a Julie, hrál titulní roli Shakespearova Jindřicha V., byl Mefistofelem v Goethově Faustovi. Divákům utkvěl v paměti také jako Brechtův Arturo Ui, Rejtar z Vévodkyně valdštejnských vojsk či Bláha z Našich furiantů.
V době normalizace se Munzar společně se svou ženou Janou Hlaváčovou zařadil mezi české umělce, kteří odmítli podepsat takzvanou Antichartu odsuzující prohlášení Charty 77.
Jana Hlaváčová a Luděk Munzar hosty Na plovárně (2012):
Hrát v Národním bylo pro Munzara metou, stejně jako pro jeho manželku. Společně tam působili pětadvacet let. Když se však v roce 1990 jejich představy o smyslu, poslání a práci na první scéně zásadně rozešly s tehdejším vedením, neváhali odejít.
Hlaváčová zakotvila v Divadle na Vinohradech. Munzar už na jevišti nevystoupil, věnoval se režii her pro svou ženu a její kolegy, ale jako herec se vrátil alespoň před kameru.
Snil o kariéře pilota
Původně přitom ani hercem nechtěl být. Mlynářský synek, narozený 20. března 1933 v Nové Včelnici na Jindřichohradecku, snil o kariéře pilota. Odmala byl však bavič a dobrý imitátor. Později se přidala láska k poezii, a když jako student obchodní akademie přičichl k ochotničení, divadlo zvítězilo. Herectví pak vystudoval na DAMU u Vítězslava Vejražky.
Pro svůj civilní a tvárný projev se Munzar záhy uplatnil ve filmu. Mezi oblíbené pamětnické stále patří Dědeček automobil či Srpnová neděle. Jak na jevišti, tak i ve filmu se několikrát sešel se svou ženou. Skvělou souhru předvedli například v životopisném snímku o Leoši Janáčkovi Lev s bílou hřívou. Hrál také ve filmu Atentát, jeho posledním celovečerním filmem byla komedie Svatá čtveřice Jana Hřebejka z roku 2012.
V roce 2012 byl zároveň oceněn Thálií za celoživotní mistrovství. Munzarův podmanivý hlas a kultura hlasové techniky vynikly také v rozhlase a zařadily ho mezi nejlepší české dabéry – získal mimo jiné Cenu Františka Filipovského za mistrovství v dabingu. Jeho výrazný hlas je dokonale spojen hlavně s americkou ikonou Paulem Newmanem.
Značné příležitosti mu dala televize, která ho přitahovala možná víc než film. Jako hlasatel stál u jejích začátků. Velmi si považoval titulní role posledního Dietlova seriálu Synové a dcery Jakuba skláře. Populární byla i dramatizace Falladova románu Ubohý pan Kufalt.
Ke konci kariéry ho zaměstnala řada seriálů, například Náměstíčko, Příkopy, Hraběnky nebo Místo v životě. Diváky provázel po rozhlednách, poutavě vyprávěl o pramenech řek nebo věkovitých stromech. „Je málo věcí na světě, které dokážou člověku dodat sílu. Pro mě to vždycky byla řeka, louky, stromy, les. Ale stromy především,“ zdůrazňoval.
Vedle herectví stihl Luděk Munzar pěstovat i náročné sporty jako jezdectví, závody v autech nebo létání. Zejména o poslední jmenované vášni vypráví i jeho první kniha „…když jsem to slíbil!“, a tak ke svým profesím přidal v roce 1998 ještě spisovatele. Knížka asi mnohé jeho ctitele překvapila. Munzar v ní totiž přiznal, že jeho volba herectví byla mylná. Že v létání a v plachtařině zvlášť zažil nesrovnatelné a nesdělitelné pocity.
