Narodil se deset let po vzniku Československa a jeho život by mohl sloužit jako učebnicový příklad poválečných dějin tohoto státu. Z nadšeného komunistického básníka se stal reformním komunistou a nakonec se jako chartista a exulant obrátil proti režimu – a režim proti němu. Básník, spisovatel a dramatik Pavel Kohout slaví 20. července devadesáté narozeniny.
Že by to někoho poučilo, to ne... Devadesát let Pavla Kohouta
Přehrajte si: To byl můj život?? Devadesát let vlastního života pohledem Pavla Kohouta (zdroj: ČT24)
Česko si letos připomíná „osmičková“ výročí. Důležitá jsou i pro Pavla Kohouta. „Když jsem se v roce 1928 narodil, dostal jsem jako každé dítě tehdy od prezidenta Masaryka stokorunu. V mých deseti letech jsem zažil Mnichov. Ve dvaceti únor a ve čtyřiceti okupaci. No a teď zažívám narozeniny. Vývoj je to potěšitelný,“ sečetl před deseti lety svůj život v rozhovoru, který poskytl pořadu Před půlnocí.
Čtyřicátá a padesátá léta: od čerta k ďáblu
Pavel Kohout se narodil v Praze, nedlouho po jeho narození se ale rodina přestěhovala do polské Osvětimi, která tehdy byla samozřejmě ještě „obyčejným“ městem, jež nic netušilo o budoucích tragédiích. Kohoutův otec byl do Polska vyslán jako zástupce automobilky Praga, po návratu do Československa ale o práci přišel a rodina pocítila dopad hospodářské krize ve třicátých letech. Tu brzy vystřídala krize národní – vznikem protektorátu.
„Náboj všeho, co se stalo potom, vznikl, když můj otec pomáhal svému nejbližšímu příteli, kaplanu Vladimíru Petřkovi, zásobovat parašutisty v kryptě kostela Karla Boromejského. Vladimíra Petřka pak mučili tak dlouho, až ho nakonec museli zastřelit na židli, ale on nikoho neudal. Díky tomu přežila moje rodina,“ popisuje Kohout vypjaté chvíle v době heydrichiády, která utahovala smyčku i kolem jeho nejbližších.
Přibližuje tak zároveň, co formovalo politické smýšlení nejen jeho, ale i obecněji jeho generace. Politicky angažovaný začal být již od poloviny 40. let, nejprve především ve svazu mládeže, později vstoupil i do komunistické strany.
Pracovně tíhl k novinařině – po studiu gymnázia a univerzity postupně pracoval v Československém rozhlase, jako kulturní atašé v Moskvě, v humoristickém týdeníku Dikobraz, v časopise Československý voják a také v televizi.
V druhé polovině padesátých let se stal literátem z povolání. To už byl známým básníkem, v budovatelských časech se prosadil milostnými a politickými verši (sbírky Verše a písně, Čas lásky a boje). Jeho básně, společně s filmem Zítra se bude tančit všude, ke kterému napsal scénář, patří podle kritiků ke „zlatému fondu“ české stalinistické literatury.
Báseň Pavla Kohouta k úmrtí Stalina:
Už jednou bylo takhle úzko,
taková těžká hodina:
když sotva narozené Rusko
ztratilo svého Lenina.
Zatím co o budoucí válku
lord s lordem zahájili spor -
u Leninova katafalku
přísahal Stalin na prapor.
Nezemře slovo bolševické!
V nás mrtvý Lenin žije teď!
Rudý prapore víry lidské,
prapore lidské pravdy, leť!
Dnes také je nám těžko. Velmi.
Vyhasla dýmka… Dopsán list.
A ze tmy vylézají šelmy -
znovu se třesou na kořist.
Ne, nepadne svět do rozvalin,
přes bolest, kterou prožívá.
Je v našich srdcích mrtvý Stalin
silnější, než byl za živa.
Čas vítězný se nezastaví
a nepřestane kvésti máj.
Rudý prapore lidské slávy,
prapore lidské lásky, vlaj!
„Být komunistou v roce 1945 neznamenalo být funkcionář a mít prebendy, ale třeba každou sobotu a neděli jezdit fárat na Důl Mayrovka (později Antonína Zápotockého),“ snaží se Kohout přiblížit, jak své nadšení pro komunismus vnímal tehdy. „Se svým otcem jsme tam takto fárali dva roky, maminka uklízela nahoře, a takto tam s námi byly desítky a stovky mužů a žen. Heslo strany tenkrát totiž nebylo pozvat si cizí armády, ale: ‚Republice více práce, to je naše agitace!‘“
K budovatelské kapitole svého života se ostatně vyjadřoval mnohokrát. Ke své minulosti se hlásil:
„Všechno, co člověk zažil, k němu patří. Má pak jen několik možností, jak s tím naložit. Buď to všechno popře a zatluče, nebo se z toho snaží něco naučit.“
O svých někdejších rozhodnutích mluví jako o ovlivněných dobovým zklamáním. „Třeba v 50. letech tady nedošlo k obecnému zblbnutí obyvatelstva. Byl to důsledek zkušenosti společnosti s první republikou a protektorátem, který nás přivedl k domněnce, že potřebujeme nové řešení. Bohužel to bylo od čerta k ďáblu,“ říká.
Šedesátá léta: evoluce místo revoluce
První stopy jeho rozčarování z režimu se objevily již v divadelních hrách z poloviny 50. let. „Neudělal jsem žádné kotrmelce, protože přechod od omylu k pochopení trval šest nebo sedm let,“ popisuje změnu svého náhledu a myšlení.
„Vlastně to byla léta od mé hry Zářijové noci až k poselství občanům této země do vlaku do Čierne pri Čope, kde se naši politici setkávali s Leonidem Brežněvem. To bylo to postupné pochopení toho, že to, co jsem považoval za nejspravedlivější revoluci ze všech revolucí, neexistuje. Nejspravedlivější revoluce nikdy nebyla a nebude. Jediné, co funguje, je evoluce, trpělivost. A to lze podniknout jen díky strašně oškubané, nenápadné a únavné demokracii.“
Pavel Kohout (vpravo) při setkání s německým spisovatelem Günterem Grassem (1968)
Na počátku 60. let upoutaly pozornost Kohoutovy adaptace literárních děl (Cesta kolem světa za 80 dní, Válka s mloky nebo Josef Švejk aneb Tak nám zabili Ferdinanda a jiné citáty z Osudů dobrého vojáka Švejka).
Psal dál i vlastní divadelní hry, například cirkusovou metaforu August August, august, jejíž nové nastudování mají od roku 2016 na repertoáru Městská divadla pražská. Byl dramaturgem Divadla na Vinohradech, kde je dodnes nejhranějším původním autorem. ČT art v sobotu 21. července uvede například ze záznamu jeho drama Cyrano!! Cyrano!! Cyrano!! s Martinem Stropnickým a Dagmar Havlovou v hlavních rolí.
Politicky se Kohout připojil k pražskému jaru a proudu reformních komunistů. V roce 1967 na sjezdu Svazu sovětských spisovatelů přečetl protestní dopis ruského disidentského spisovatele Alexandra Solženicyna. To vše se sečetlo po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy a nástupem normalizace. V roce 1969 byl Kohout vyloučen z komunistické strany a dostal se na stranu protirežimní.
V Československu nesměly vyjít jeho „memoáromány“ Z deníku kontrarevolucionáře a Kde je zakopán pes ani prózy Katyně a Hodina tance a lásky, tedy texty, v nichž nešlo přehlédnout kritiku totalitních režimů. Tu Kohout vyslovoval nejen literárně – patřil k hlavním iniciátorům Charty 77.
- Podívejte se na díl z cyklu České století o Chartě 77. Václava Havla hrál Marek Daniel, Pavla Kohouta David Matásek:
České století o vzniku Charty 77: Je to jen rock'n'roll (zdroj: ČT24)
„Hlavně jsme nečekali, že nám udělají tak úžasnou reklamu,“ říká o reakci režimu na iniciativu, jež žádala dodržování lidských a občanských práv. „Způsob, jakým se na nás vrhli, byl ojedinělý. Oni to však správně pochopili. Nešlo o to, že se pod to podepsalo jen pár stovek lidí. Šlo o to, že se poprvé v dějinách Československa od roku 1918 byli schopni spolu domluvit lidé, kteří nejenom neměli nic společného a celý život si odporovali, ale dokonce se neměli rádi. Přesto byli ochotni přistoupit na myšlenku, že nejdůležitější je bít se za lidská práva. To režim samozřejmě chápal jako to nejhorší, co se mu mohlo stát.“
Exil: konec snu o socialismu
Škodičů se snažil – různými způsoby – zbavit. Pavlu Kohoutovi a jeho manželce, scenáristce Jeleně Mašínové, povolil vycestovat v roce 1978 na roční pracovní pobyt do vídeňského Burgtheateru, znemožnil jim ale návrat do vlasti.
„Rafinovaně jsme se vraceli domů o měsíc dřív,“ vzpomíná Pavel Kohout. „Potom jsme přijeli do Nové Bystřice, kde nás proclili a pasově odbavili. Až pak zjistili, že jsme to my. Vůbec nečekali, že se vrátíme, protože Jelena měla jít do kriminálu. Takže nás přesvědčovali, abychom odešli, pak nás brutálně odnesli do aut, vytlačili za hranici a zhasli. Tím se odchod trošku zdramatizoval.“
- V roce 2013 (ke Kohoutovým 85. narozeninám) natočil dokumentarista Filip Remunda jeho portrét „v nekodifikované podobě“. Snímek Čtyři dny v Hotelu Pavouk je také jediným dokumentem, kde vystupuje i Jelena Mašínová:
Čtyři dny v Hotelu Pavouk (zdroj: ČT24)
Kohout s Mašínovou tak museli zůstat v nuceném exilu. Usadili se v Rakousku. Literát přiznává, že ne pro všechny byl v zahraničí jeho osud pochopitelný.
„Velmi brzo jsem byl bojkotován jak německými, tak rakouskými divadly. Kazil jsem jim totiž – podobně jako Jiří Gruša nebo Václav Havel doma – jejich sen o socialismu. Zazlívali nám, že jim říkáme, že to žádný socialismus není, protože si nedali vůbec práci s tím, aby si to zjistili. Měli to šedesát kilometrů do Bratislavy, ale raději jezdili do Nikaraguy. Chtěli vidět začátky revolucí, ne jejich konce. (…) Opakovali chybu mého mládí. Připadal jsem si jako mezi svazáky, jen jim bylo padesát.“
Svou zkušenost s emigrací zpracoval spolu s Jelenou Mašínovou mimo jiné v televizním seriálu Konec velkých prázdnin. Aktuální téma devadesátých let v tehdejší politice – o „překabátění“ předrevolučních spolupracovníků StB – si zase vybral pro román Sněžím. Jeho zatím poslední beletrií je román Tango mortale z roku 2012.
Opakování není matka moudrosti
Kohout ale pokračuje ve vydávání memoárománů. K devadesátinám třeba dopsal už třetí verzi svých pamětí nazvaných To byl můj život??
„Co jsme mohli udělat, je to, že jsme se pokusili náš život zmapovat,“ shrnul Pavel Kohout před třemi lety v pořadu U Zavěšené knihy literární generaci, k níž kromě něho patří třeba i Ludvík Vaculík nebo Milan Kundera. „Protože obsahuje jednu dějinnou modelovou situaci, která se pořád opakuje, jen v jiných kulisách a s jinými rekvizitami. Ale že by to někoho poučilo, to ne, protože zkušenost je, jak víme, nepřenosná a nezděditelná.“
- V roce 2013 četl Pavel Kohout ze svých textů na festivalu Měsíc autorského čtení v Brně: