Praha - Před devadesáti lety se narodil slovenský spisovatel Ladislav Mňačko. Po srpnové okupaci Československa emigroval a i s rodinou se usadil v Rakousku. Na Slovensko se vrátil až po převratu, v roce 1990, a zde o čtyři roky později zemřel. Patřil mezi slovenské autory čtené a uznávané i českými čtenáři. "Mňačkova historie je život dobrodruha," zavzpomínal na svého přítele spisovatel a publicista Ivan Klíma, "byl velmi zásadový, a když došel k nějakému názoru, tak za ním šel na sto deset procent."
Mňačko se narodil na Moravě, dětství a mládí ale prožil ve slovenském Martině. Za druhé světové války byl vězněn v koncentračním táboře, odkud se mu podařilo utéct. Zapojil se pak do partyzánského hnutí na Valašsku. Své smutné válečné zážitky se odrazily i v jeho díle, včetně zřejmě nejznámější knihy Smrt si říká Engelchen (1959).
Po válce se Mňačko začal věnovat žurnalistice - působil jako redaktor v denících Rudé právo a Pravda, od roku 1966 jako zpravodaj v několika evropských a asijských zemích. "V počátcích byl, snad to souviselo s jeho partyzánskou zkušeností, tvrdým komunistou a postupně se měnil. My mladí jsme usilovali o větší svobody, on byl napřed často proti nám, postupně ale zastával stále víc a víc kritické stanovisko. To se projevilo v řadě jeho knížek, především v Opožděných reportážích (1963) nebo v Jak chutná moc (1967)," vzpomíná Ivan Klíma.
V 60. letech se Mňačko zapojil do pražského jara, ale po srpnové okupaci Československa v roce 1968 emigroval do Rakouska. Zpátky domů na Slovensko se vrátil až v roce 1990, o čtyři roky později, 24. února 1994, zde zemřel.
