V Evropě přibývá útoků klimatických aktivistů na umělecká díla. V Louvru polili Monu Lisu polévkou, v Drážďanech se přilepili k rámu Sixtinské madony a v Madridu je lepidlo spojilo s obrazem Francisca de Goyi. Instituce, včetně Národní galerie Praha, proto zvyšují bezpečnostní opatření. Podrobnosti o všech sdělit nemůžou, pokud mají být účinná, ale některá omezení, jako speciální skla před obrazy nebo kontrola obsahu tašek, viditelná jsou.
Žádná marmeláda a Mona Lisa za sklem. Muzea a galerie se chrání před útoky aktivistů
„Z našeho pohledu jsou umělecká díla brána jako rukojmí,“ komentuje činy aktivistů ředitelka Sbírky moderního umění Národní galerie Praha Veronika Hulíková. Přední tuzemská galerijní instituce uchovává na čtyři sta tisíc sbírkových předmětů. Mezi nimi je sedmnáct tisíc obrazů, mnohé nevyčíslitelné hodnoty, vystaven je jen zlomek z nich.
Terčem útoku se žádné z děl v Národní galerii dosud nestalo, na takovou možnost se přesto instituce snaží být připravená. „Naše vnitřní předpisy a návštěvnický řád vytvářejí taková pravidla, aby umělecká díla byla ochráněna co nejlépe. Je to kombinace několika opatření, která návštěvníci ani nemusí zaregistrovat,“ podotýká Hulíková. Kvůli účinnosti nelze ani všechna zveřejnit.
Sklem proti dortům
K už obvyklým krokům patří zasklení obrazů. Veronika Hulíková podotýká, že není záměrem galerií – a ani v jejich možnostech – opatřit všechny obrazy ochranným sklem a sochy izolovat pod skleněnými poklopy. U umění, které přitahuje největší zájem návštěvníků, a tedy potenciálně i útočníků, to je nicméně žádoucí.
Už téměř dekádu je například pancéřovaným sklem chráněna v pařížském Louvru jedna z nejslavnějších maleb. Obraz Mony Lisy se obětí vandalismu, ne nutně vedeném aktivistickými motivy, stal už několikrát. V padesátých letech da Vinciho obraz polil útočník kyselinou sírovou, v roce 2009 po něm návštěvník hodil hrneček.
Před dvěma lety došlo ke kurióznímu pokusu. „Zní mi to neskutečně, ale muž převlečený za starou dámu vyskočil z invalidního vozíku a pokusil se rozbít ochranné sklo Mony Lisy. Poté potřel sklo dortem a házel kolem sebe růže, než ho zkrotila ochranka,“ popsal událost svědek. Když muže vyváděli, křičel: „Myslete na Zemi, lidé ničí tuhle planetu!“
Naposledy letos v lednu dvě ekologické aktivistky pocákaly sklo polévkou. Svůj čin odůvodnily snahou podpořit „právo na zdravé a udržitelné potraviny“.
V pražské Národní galerii k chráněným dílům patří třeba obraz Panna od Gustava Klimta. „Má speciální adjustaci, je vsazený do paneláže a ochranné speciální sklo je vsazeno do panelu, protože vzhledem k jeho rozměru už by bylo velmi těžké a obraz by zatěžovalo,“ popsala Veronika Hulíková. Významný představitel secese namaloval smyslný výjev snící dívky na plátno zabírající téměř dva krát dva metry.
Obraz Panna od Gustava Klimta
Napomohly obavy z terorismu
Opatření v muzeích a galeriích zahrnují vedle umístění děl za skla a jiné bariéry také zvýšený počet pracovníků ostrahy či kontroly tašek a batohů. Zabezpečení umění už dřív zpřísnily obecné obavy z teroristických útoků a násilí.
Přestože se činy klimatických aktivistů soustředí hlavně na západní Evropu, zavedení kontrol připomíná v mnohém zpřísnění bezpečnosti po 11. září ve Spojených státech. „Během pěti nebo šesti let se vandalismus snížil, protože jsme kontrolovali lidi u vchodů. Rozhodně to působí odstrašujícím dojmem. Lidé nevědí, jak přesně budou prohledáváni, takže pravděpodobně půjdou jinam,“ citoval v té souvislosti web Artnet poradce kulturních institucí Johna Barelliho, který dříve působil jako ředitel bezpečnosti v Metropolitním muzeu v New Yorku.
Podobné úpravy ale musí galerie uhradit. Například rozpočet na ochranu figurín v Louvru, které si vzali aktivisté také v minulosti na mušku, se za posledních deset let zdvojnásobil a nyní přesahuje milion eur za rok. Veronika Hulíková z Národní galerie Praha vyčíslila náklady na speciální ochranné sklo. „Pohybujeme se v řádech deseti tisíců korun pro jedno dílo,“ uvedla.
Národní galerie Praha se chrání před útokem aktivistů (zdroj: ČT24)
Žádné tašky, marmelády a možná ani telefony
Bezpečnostní opatření nezasahují jen do pokladen muzeí, ale omezují i komfort návštěvníků. Pokud musí například každý z nich projít kontrolou, zabere to nějaký čas. U návštěvnicky exponovaných výstav, jakými ty s díly od van Gogha nebo da Vinciho bývají, se tak čekací doba na vstup prodlužuje.
Není tak dobrý nápad zajít si za uměním třeba s nákupem. „Nehledáme vodu, ale substance jako omáčky, marmelády,“ popsal ředitel bezpečnostní služby muzea Grévin Steve Goujon, po čem on a jeho kolegové v taškách návštěvníků pátrají.
Podobná zpřísnění Národní galerie Praha zatím neplánuje. Vystačí si s návštěvnickým řádem, který lidem ukládá, aby v expozicích nejedli a nepili. „A také je prosíme, aby veškerá větší zavazadla odkládali do šaten,“ dodala ředitelka Sbírky moderního umění.
Některá německá muzea se rozhodla vyžadovat, aby lidé uschovali do skříněk vše, včetně tašek menších než A4, protože incidenty ukázaly, že „část vybavení k útokům byla i ve velmi malých taškách“.
V roce 2022 tehdejší předsedkyně německé sekce Mezinárodní rady muzeí Beate Reifenscheidová spekulovala, že nakonec bude možná nutné zabavovat i telefony a fotoaparáty. „Povědomí veřejnosti se šíří hlavně prostřednictvím internetu a sociálních médií,“ zněl argument pro takové opatření.
Vězení příliš nehrozí
Z muzeí se ozývají hlasy, že jako odstrašující nástroj příliš nefungují tresty, kterých se aktivisté mohou u soudů dočkat. Například dva muži, kteří se v srpnu 2022 přilepili na rám obrazu od vlámského mistra Rubense ve Staré pinakotéce v Mnichově, odešli za poškození cizí věci s pokutou.
Půlroční podmínku a domácí vězení uložil britský soud studentce, která se pro změnu přilepila k rámu v londýnské Courtauld Gallery. Její kolega skončil na tři týdny za mřížemi. Zatímco totiž výjev kvetoucích broskvoní od van Gogha přečkal incident bez újmy, rám starší než samotný obraz byl trvale poškozen, což soudkyně zohlednila ve výši trestu.
Až polévka „projde“ přes systém
Aktivisté většinou tvrdí, že chrstnutím barvy nebo polévky nechtějí umělecké dílo poškodit, „jen“ prostřednictvím cenného obrazu přitáhnout pozornost k určitým tématům. Není tedy ochranné sklo třeba u van Goghových Slunečnic paradoxně pobídkou vybrat si zrovna toto dílo za cíl?
Nejen podle Antohynho Amorea, který zodpovídá za bezpečnost v bostonském Muzeu Isabelly Stewartové Gardnerové, by i tak absence speciálních skel nadělala víc škody než užitku. „Protestujícím chybí znalosti, aby dokázali posoudit, jestli obraz svým jednáním poškodí. A samozřejmě rámy, které jsou také uměleckými díly, jsou náchylné k poškození,“ vysvětlil.
Britská historička umění Lucy Whelanová se nicméně obává, že stále přísnější opatření mohou vzbudit falešný pocit bezpečí. „Protesty dokazují, že ve věku supervelkých institucí lze i ty nejsubtilnější a nejkřehčí projevy kultury zasadit za zapečetěné sklo, takže skutečné katastrofy se zdají být téměř vyloučené. Dokazují, že odborníci mají vše pod kontrolou, že navzdory hrozivému dojmu se nemusíme bát,“ napsala v komentáři pro The Guardian.
Její příspěvek pokračuje znepokojením, že tento pocit uklidnění je jen zdánlivý a dočasný. Přidává proto apel na klimatické aktivisty, aby své činy zastavili: „Dokud budete házet polévku na ochranná skla před zásadními uměleckými díly, budete jen znovu a znovu dokazovat, že nás ‚systém‘ zachrání. Ale nakonec nezachrání. Jednoho dne nebude těsnění kolem ochranného skla fungovat, a pak konečně dokážete, že katastrofy se dějí a mohou dít, a to nejen na obrazech.“
Větší riziko znamená dražší pojištění
Obavy z útoku se – navzdory ochranným sklům a všemožným zábranám, které znesnadňují lidem se k mistrovskému umění přiblížit – promítají do změn v pojišťování cenných děl. I když obrazy jsou málokdy zasaženy, případně jen „drobně poškozeny“, jako v případě van Goghových Slunečnic v londýnské Národní galerii, znamená to výdaje.
Vedoucí oddělení výtvarného umění v pojišťovací společnosti Howden Filippo Guerrini-Maraldi vyčíslil, že náklady na opravu rámu a novou instalaci obrazu mohou dosahovat desítek tisíc dolarů. „Rizikový profil se změnil. Pojistitelé mohou říct: ‚Příští rok chci trochu více peněz‘ a ‚Jak řešíte zabezpečení?‘“ upřesnil.
Nervóznější jsou také majitelé uměleckých děl. „Měli jsme již několik žádostí od klientů, kteří mají díla v muzeích. Žádali, aby byla uložena do depozitářů,“ potvrdil Miraldi. Národní galerie Praha se podle slov Veroniky Hulíkové s odmítnutím z takového důvodu ještě nesetkala.
Výhled: vandalství bez ohleduplnosti
A obav neubývá. Galerie, muzea i pojišťovací společností předpokládají, že rozsáhlejší vandalismus je jen otázkou času.
„V tuto chvíli jde pouze o aktivisty za změnu klimatu, kteří jsou většinou liberálové ze střední třídy a nemají v úmyslu díla poškodit," uvedl v roce 2022 Robert Read, který má v pojišťovně Hiscox na starosti klienty z oblasti umění. „Obávám se ale rozšíření i na další protestní skupiny, které se budou chovat méně ohleduplně,“ dodal.
Ve stejném roce téměř sto institucí výtvarného umění, včetně Guggenheimova muzea v New Yorku či pařížského Louvru, vydalo prohlášení, v němž varovalo, že „aktivisté vážně podceňují křehkost nenahraditelných exponátů“.
Spoléhání na stát
Pojišťovny podotýkají, jestli situaci nepodceňují i samotné instituce. Zatímco soukromá muzea a galerie se musí zařídit především podle sebe, velká muzea se často spoléhají na to, že v případě škod je zajistí vláda. Například mluvčí Národní galerie v Londýně pro agenturu Reuters potvrdila, že za stálé sbírky nese rizika stát.
Placení komerčního pojištění v případě velkých výstavních institucí je rozšířenější ve Spojených státech než v Evropě. Na druhé straně stoupá i obezřetnost komerčních pojistitelů, uzavření smlouvy podmiňují například umístěním cenného díla za sklo.
Bez ohledu na protesty klimatických aktivistů ale na zdražení pojistek tlačí i častější rizika spojená se změnou klimatu, před nimiž protesty varují. Tedy zvýšení výskytu požárů a povodní v souvislosti s globálním oteplováním.