Před pěti sty lety se vrátilo torzo výpravy slavného mořeplavce Fernãa de Magalhãese s důkazem, že je Země kulatá. Inspirován zprávou o první cestě kolem světa a hrůzami, které během ní člověk napáchal, stvořil básník Petr Hruška loď a vyslal ji na fiktivní objevitelskou plavbu nejasným směrem. Zprávu o ní podává ve sbírce Spatřil jsem svou tvář.
„Za pět set let se nic podstatného nezměnilo.“ Básník Hruška vyplul na cestu kolem světa
Petr Hruška se inspiroval první plavbou kolem světa (zdroj: ČT24)
V září 1522 dorazila do Sevilly „poslední zbídačená loď velké Magalhăesovy flotily / přetížená hřebíčkem, / osmnácti muži / a zprávou, / že Země nemá okraje, a tedy spočinutí“. Původně do zámoří vyplulo pět karavel, zpátky se nevrátil ani Magalhães, který zemřel na Filipínách při boji s domorodci.
Na pevnou španělskou zem vystoupil ale šlechtic a dobrodruh Antonio Pigafetta. Během plavby si vedl deník o navštívených zemích i napjaté náladě na lodi. Ze svých zápisků sepsal zprávu, která se stala cenným svědectvím.
Přesně po pěti stoletích od návratu objevitelské výpravy vyšla básnická sbírka Petra Hrušky, která je prvním obeplutím zeměkoule částečně inspirována. Posádce lodi, na níž plul Antonio Pigafetta, trvala cesta tři roky. Petr Hruška psal svou sbírku roky dva. Psala se mu podle jeho slov jako z jedné vody.
Loď dobyvatelů i bláznů
Spatřil jsem svou tvář
Ze čtyřiceti básní a jedné rozsáhlejší skladby vystupuje tragikomický obraz fiktivní plavby. „Moje plavba je do značné míry objevitelskou, do určité míry dobyvatelskou, ta loď je trochu kšeftařská, trochu vrakem, který se možná vzápětí potopí,“ přibližuje básník. Fiktivní loď připomíná také alegorickou loď bláznů, zbavenou směru i smyslu.
„Uvědomil jsem si, že za těch pět set let se z toho podstatného nezměnilo téměř nic. Jsme pořád stejní. Kdo si přečte Pigafettovu zprávu, začne mu připomínat současné události. Vlastně tam trochu spatří svou tvář,“ vysvětluje Hruška název své sbírky.
Setkávání s jinou kulturou a vůbec jinakostí není podle Hrušky pro lidi nic jednoduchého. Hruškovy verše se stávají metaforou lidského počínání v jeho bezostyšné krutosti. „Mám neodbytný pocit, že náš svět je lodí a že my všichni se permanentně ocitáme na vratké palubě. Je velmi obtížné udržet kurz, udržet směr, nepotopit se – a zároveň být ještě lidmi,“ obává se.
Jako lodní deník
Grafická úprava Ivo Kalety dotvořila knihu tak, že vzbuzuje dojem tajného lodního deníku s vlnovkami, zeměpisnými stupni a morseovkou. Výtvarně Hruškovy verše doprovodil Jakub Špaňhel reprodukcemi svých obrazů připomínajícími lodě.
„Aby člověka okouzlila poezie Petra Hrušky, nemusí mí za sebou přečtenou knihovnu. Stačí vstoupit do jeho myšlení, do jeho krajiny a tam si zaskotačit,“ poznamenává publicista Josef Rauvolf.
Sbírku Spatřil jsem svou tvář zakončuje citát Antonia Pigafetty: „Dál už nebudu psát, abych nebyl rozvláčný.“