Stále půvabná a mladá populární šestatřicetiletá americká fotografka Taryn Simonová vozí svoji výstavu nevýstavu nazvanou A Living Man Declared Dead And Other Chapters po celém světě (předchozí stanicí byla londýnská Tate Modern) a nenechává publikum příliš vydechnout. Její velké předchozí výstavy potvrdily její pozici ve špičkovém autorském globálním prostoru nejen zpracováním, ale také vzrušujícími a dekódovatelnými náměty. Připomínám Contraband (2010), An American Index of the Hidden and Unfamiliar (2007) či The Innocents (2003).
Proč jsem použil pojem nevýstava? Ono oněch 18 kapitol, do kterých je jinak čistě, až exkluzivně nainstalovaný projekt v horní, nadzemní části Neue Nationalgalerie v Berlíně umístěn, vyžaduje od publika nejen soustředění a spolupráci, ale také volbu způsobu vnímání. Pokud budete chtít zhlédnout každý portrét, který výstava obsahuje, musíte přijít po ránu. Pokud zvládáte americké čtení, budete určitě rychlejší, ale také ochuzenější. Volte zlatou střední cestu, protože výsledný dojem stojí nejen za to, ale je zcela ojedinělý. Proč?
Simonová vybrala v posledních třech letech spíše nepříjemně vzrušující doklady o specifických problémech různých segmentů naší globalizované, a přitom (díky Bohu) tak rozdílné společnosti. U každého tématu pak předkládá tři skupiny vizuálních sdělení. Tu hlavní tvoří soustředěné klidné a naprosto dokonalé portréty osob, které jsou nějakým způsobem propojeny s vybraným fenoménem, akcí, katastrofou, zvykem, událostí. Tato, levá část každé kapitoly, obsahuje rozdílné množství fotografií (na malém formátu) – od zhruba šesti po několik set, úměrné odpovídajícímu počtu osob, které byly k dispozici (většinou šlo o propojení pokrevním příbuzenským svazkem).
Střední část pak tvoří osobní komentář a zpráva autorky, spolu s jejím osobitým podáním situace či příběhu, který ji k fotografování přivedl. Strana pravá přináší oficiální a dostupné, veřejně přístupné a získatelné obrazové zpravodajství o tomtéž jevu z jakoby optimálních a objektivních pramenů. Zatímco strana levá přináší konstantní výtvarné zpracování, jehož tvář a kvalita je dána zralou autorkou, strana pravá vypadá tak, jak vypadá kvalita informace v jednotlivých zemích. Nebo jak také mohou vypadat neoficiální amatérské podklady od tamtéž.
U některých kapitol se pousmějeme anebo pochopíme nadsázku a humor (králičí hony a desítky vyfotografovaných bratrů pod skleněnými poklopy, i když se dozvídáme známou australskou historii o přemnožení), na straně druhé nám však většinou běhá mráz po zádech (připomínka největší poválečné vraždy 8 000 mužů a chlapců v srbské Srebrenici).
Už brzy pochopíme, že jsme účastníky velkého autorčina projektu, stojícího na hraně mezi špičkovým uměním a socilogicko-politickou studií. Nepřímí pokrevní svědci podávají svýma očima, výrazem, oblečením neuvěřitelně precizní zprávu o komentovaném. A my proti své vůli zjišťujeme, že Taryn Simonová opět boduje. Její sestavy fungují !!!!
Není to výstava k doplnění předvánočního tržně-erotického diktátu. Jak také může být, když si připomeneme alespoň některá další témata: občané a rodiny postižené deformací údů po známé aféře s lékem Thalidomid na počátku šedesátých let v západní Evropě, nekonečné příběhy izraelsko-palestinských soubojů a sporů, keňská promořenost nemocí Aids, trable dvojníka bratra Saddáma Husajna, pro nás naprosto neznámé příběhy božích reinkarnací, tragické životní osudy albínů v Tanzanii a mnoho dalších, často neuvěřitelných a brutálních situací.
Zpráva Taryn Simonové je opulentní. Není to dobrá hostina. Je to ale obrovský kus poctivě vykonané práce s precizními informačními databázemi. A navíc je to práce špičkové světové fotografky.
Kde a kdy: Neue Nationalgalerie, Potsdamer Straße 50, Berlín; otevřeno denně 10:00–18:00, do 1. ledna 2012.
