Zpívala s Waldemarem Matuškou a Karlem Gottem, Josef Škvorecký o ní napsal Ódu na Fitz-Pilarovou, v Divadle Semafor se stala hvězdou první velikosti. Eva Pilarová, zpěvačka s mohutným hlasem, v pátek slaví osmdesáté narozeniny. Pro Českou televizi vzpomínala nejen na „zlatá šedesátá“, ale prozradila také, koho obdivuje z mladé pěvecké generace. Rozhovor vedl Jiří Svoboda.
Vojtovi Dykovi závidím, ne věk, ale to, co umí, říká osmdesátiletá Eva Pilarová
Připomeňte si: Eva Pilarová v nedávném rozhovoru pro ČT hovořila o svém jubileu (zdroj: ČT24)
Nejdříve jste se chtěla stát operní pěvkyní, pak si vás Semafor vyzkoušel jako herečku. Kdy přišel ten okamžik, kdy jste si řekla, že v pěvecké dráze to bude nejlepší? Bylo to v Lucerně, kde jste poprvé zpívala obrovský hit, že „Kočka není pes“?
Řeknu vám to takhle. Jako dítě jsem chodila s rodiči na vážnou hudbu, na koncerty, na opery, ale už tehdy se ve mně zatnul ten drápek po zhlédnutí filmu Zasněžená romance, ze kterého si všichni pamatují Sonju Henie, světovou krasobruslařku, a mně utkvěla v paměti kapela Glenna Millera a ty nádherné swingovky, od té doby jsem milovala swing. Na školu jsem šla proto, abych se něco dozvěděla o tom, jak se má správně dýchat, o intonaci, která mi šla naštěstí i předtím, ale přece jen člověk se tam trochu více zdokonalí. Nelituji toho, že jsem na škole byla, ale řeknu vám to tak, že v momentě, kdy mi moje paní profesorka (Jarmila) Vavrdová, která byla vynikající dáma, řekla: „Slečno Bojanovská, musíte zpívat přirozeně…“ (předvádí operní zpěv). Ajaj! Tak jsem věděla, že tudy cesta nevede, a dala jsem se na to, co dělám. Dodnes jsem toho ani jednou nezalitovala.
Pojďme k Semaforu, slyšel jsem, že v začátcích jste si herecké dialogy psala do notového partu, abyste věděla, jaká je tam větná melodie.
To jsem si psala, až když jsme točili film Zločin v šantánu. Poprosila jsem Jirku Menzela, jestli by mi to nepředříkal, že si to napíšu do not. A on říkal: „To nemůže fungovat.“ A já jsem říkala: „Tak to zkus.“ Viděl, jak si zapisuju, zkusili jsme to a on řekl: „Ono to fakt funguje.“ Tak od té doby mi s tím takhle pomáhal. Ale já jako herečka, no, bylo to hodně zajímavý.
Přesto, jsme v Semaforu, Jiří Suchý, Jiří Šlitr, považujete právě tyto dva muže za klíčové muže své kariéry?
Určitě, a taky vždycky říkám, že Semafor byl pro mne tím základním kamenem, na kterém se dobře stavělo, a díky Semaforu zpívám těch 59 let a lidé jsou tak hrozně hodní, že na mne chodí. A dokonce i mladí.
Tušíte odpověď na otázku, proč právě šedesátá léta byla ta nejšťastnější léta, a to nejen pro vás? Tehdy se právě zrodila nejsilnější generace zpěváků: Karel Gott, Helena Vondráčková, Waldemar Matuška…
A nejen zpěváků, tehdy začaly být výborné filmy, objevila se spousta sochařů, malířů a vůbec kumštýřů. Šedesátky byly docela fajn a nějak jsme to všechno dokázali přežít. Zajímavé je, že – pokud nezemřeli – tak ze šedesátých let si ti lidé udržují náboj, ať je to Mařenka Rottrová, Helena Vondráčková.
V šedesátém devátém roce pro vás napsal Karel Svoboda melodii, kterou Jiří Štaidl otextoval slovy „Jdou domů vojáci“. Byla to reakce na srpnovou okupaci?
No určitě, natočila jsem to pro Českou televizi, režii dělal tehdy Honza Eisner a samozřejmě že vzápětí to zakázali, ten filmík se nesměl vůbec vysílat. Pak tedy přišli s tím, že je škoda té písničky, že by to měl někdo předělat, tak Vláďa Poštulka napsal „Dám tisíc dukátů“. Ale byl to natolik frajer, že pod to podepsal i toho Jirku Štaidla, aby to nevypadalo, že mu to chce vzít.
Jak vzpomínáte na období, které přišlo pak, po srpnové okupaci, mám na mysli hlavně léta sedmdesátá, silná cenzura, zákaz cestovat po světě. Jak velkou daň jste musela zaplatit za to, abyste vůbec mohla zpívat?
Tam byla ta nešťastná věc, že kdo nepodepíše Antichartu, tak má utrum. A já jsem nebyla taková hrdinka jako Marta Kubišová, tak jsem to podepsala. Fakt je, že mne to tížilo a po letech jsem se za to omluvila s tím, že jsem možná i trochu natřela některé kolegy, kteří se vymlouvali, že nevěděli, co podpisují, že si mysleli, že podpisují prezenčku. No jo, ale prezenčka se podepisuje, když tam vkročíte, a ne na konci, to se schvalovalo. Bylo to smutné, já jsem se omluvila a měla jsem velkou radost, když – není to tak dlouho, co televize točila o Antichartě a já jsem se tam znovu omluvila, že se za to hluboce stydím – mně vám přišlo takových krásných mailů od chartistů, ale tak krásných. Jak to tam jeden pán napsal: „Teď si vás konečně vážím a děkuji vám.“ Tak to jsem byla šťastná. To bylo asi dvacet mailů, jeden hezčí než druhý, to mne potěšilo.
Vás vůbec osud v sedmdesátých letech nešetřil a prošla jste řadou dramatických okamžiků. Byla někdy chvíle, kdy jste si říkala, že se zpíváním skončíte?
Nepamatuji si, kdy by mě něco takového napadlo, protože zpívání byla pro mne živá voda. Jeviště a tohle všechno. Jednak já nejsem z těch, kdo by zpíval kvůli penězům, já zpívám, protože mne to baví. A dokonce i po těch letech, v září to bude 59 let, co jsem začala. Víte, jakou má člověk radost, když i po tak dlouhé době nejenže lidé chodí na koncerty, ale měla jsem třeba před chvílí autogramiádu v Českém rozhlase a tam si přijeli pro autogram lidé třeba z Frýdku-Místku, tam bylo plné foyer, já byla strašně dojatá. A jeden z prvních gratulantů byl Honza Přeučil s Evičkou Hruškovou a někdo na mne volal: „Hele, máš tady čtvrtého manžela!“ Ale to byl filmový (smích).
Nemůžeme samozřejmě opomenout vaše hudební partnerství s Waldemarem Matuškou a Karlem Gottem. Byl každý hodně jiný? S kým to šlo snadněji?
Snadněji, to se dá těžko říci. Třeba s Waldou jsme se rok poslouchali, než jsme spolu začali zpívat a stejně jsme se nadechli, měli jsme kolikrát i stejné nebo hodně podobné hudební nápady, ladilo nám to, dobře se s ním zpívalo. Taky měl Walda velký rozsah, tak jako já, to bylo bezvadné. Ale Walda byl takový bohém, takový: ono to nějak bude, nějak dopadne. Kdežto Karel, ten byl nesmírně pečlivý, ten chodil všude tak připravený, to bylo neuvěřitelné. Říkala jsem si, že z něho si budu brát příklad. Ale pak mne zas ovlivnil Walda, ono to nebylo tak jednoduché. Ale s Karlem jsem zpívala strašně ráda, třeba speciálně to „Dotýkat se hvězd“ z Kdyby tisíc klarinetů. Tehdy jsem byla nešťastná, že jsem v tom filmu skoro nemluvila, jen zpívala, dneska jsem ráda, protože to je důležitější. A představte si, loni po 54 letech jsme si tu písničku zopakovali na mém cédéčku Pilarka a přátelé.
Pojďme k dnešní generaci mladých zpěváků a zpěvaček, máte tam někoho, koho ráda posloucháte, koho možná trošku vidíte jako svého následovníka?
Raději budu mluvit o těch mužských, letos slavím různá výročí, včetně 35 let manželství, ale slavím zároveň deset let prvního společného vystoupení s Vojtou Dykem a – ten byl vlastně ještě před tím – Matějem Ruppertem. S tím jsme zpívali na Open Air Festivalu Trutnov. A můžu vám říct, že klukům dodnes říkám „miláčku“, protože to jsou skutečně moji miláčci, strašně se mi líbí, jak zpívají, a tuhle když jsem nedávno viděla na Artu koncert Vojty, tak jsem mu pak volala a říkala: „Člověče, ty jsi normálně jak světová hvězda“. To bylo něco tak úžasného! To mu závidím, to mládí ne, ale co v něm je, co umí.
Matěj Ruppert o vás říká, že jste se narodila pro jeviště a že jste tam nejšťastnější. Cítíte to tak?
Ano, cítím, má pravdu. My jsme se na to téma kolikrát bavili.
Paní Evo, moc vám děkuji za rozhovor.
Redakčně upraveno.