Do českých kin vstupuje dokument Velké nic, jímž Vít Klusák a Marika Pecháčková dělají „tečku“ za pandemií covidu-19. Uvedení do biografů předcházely projekce s debatami, podle tvůrců ukázaly, že snímek funguje i jako druh arteterapie. Diváci si do filmu s dramatickými i komickými momenty promítají svůj vlastní osobní film.
Velké nic má terapeutickou funkci, říká Vít Klusák k dokumentární tragikomedii o pandemii
Podnětem k tomu vzít kameru a začít natáčet byl pro Víta Klusáka a Mariku Pecháčkovou moment, kdy vláda povolila otevření galanterií, aby lidé sami mohli šít roušky.
„Národ sobě. To myslím patří do českého specifika, dovedu si představit, že třeba Jaroslav Hašek by to v nějaké své povídce odrazil,“ vysvětluje Klusák, proč dokument představuje jako tragikomedii o českém pojetí pandemie.
Nikdo tehdy na jaře 2020 nemohl vědět, jak dlouho bude pandemie a s ní spojené restrikce trvat. Dramaturgická linka dokumentu se vyvinula od naprosté solidarity po skepsi a agresivitu. „Nebyla to vina jenom netrpělivosti nás, občanů, ale i obrovské selhání elit přispělo k tomu nepořádku,“ podotýká Klusák.
Aby subjektivní dokumentární výpověď odlišili od záplavy zpravodajských záběrů, rozhodli se tvůrci natáčet černobíle a širokoúhle. „Zmizí balast přebarvenosti současného světa, černobílost vypichuje podstatu děje,“ vysvětluje režisér.
Antirouškaři i první úmrtí s covidem
Natáčeli v nemocnici, kde zemřel první pacient s covidem-19. Sledovali tréninky vrcholových sportovců v domácích podmínkách i příběh operní pěvkyně, která se rozhodne v době zavřených divadel pracovat jako pokladní.
S kamerou poznávali také komunitu antirouškařů a antivaxerů, na interní porady je přivedla jedna z protestujících, bývalá novinářka Jana Peterková.
„Narazili jsme na její YouTube video z areálu Nemocnice na Bulovce, kde říkala, že jde lízat kliky, aby prokázala, že koronavirus neexistuje. A na konci videa vytáhla z kabelky kliku zakoupenou v železářství a tu olízla,“ popisuje Klusák, čím je Jana Peterková zaujala. Soud jí letos v únoru za šíření poplašné zprávy uložil podmínku, proti rozhodnutí se odvolala.
Snímek podle Klusáka osciluje mezi dramatickou až tragickou polohou a tou komickou. „Diváci nám často přiznávají, že během sledování se jim v hlavně rozběhl jejich osobní, vnitřní film. Dokument díky tomu má jistou arteterapeutickou funkci, což jsme chtěli. Aby to byla tečka, smíření s dobou, kterou jsme prožívali s velkým napětím,“ uzavírá Klusák.