Jan Šibík absolvoval na tři sta cest do válečných zón i oblastí postižených živelnými katastrofami. Za fotografie, které tam pořídil, posbíral řadu ocenění. Na výstavě na Staroměstské radnici do 13. března reflektuje poslední desetiletí své reportážní tvorby. O uplynulé dekádě chystá také knihu.
Rozhovor s Janem Šibíkem
Arabské jaro, občanská válka na Ukrajině, utečenecká vlna… To vše vaše fotografie z posledních deseti let zachycují. Dá se toto období nějak shrnout?
To je jedna část výstavy. Velmi jsme podporovali arabské revoluce. Měli jsme pocit, že pomůžou k demokratizaci zemí, tleskali jsme odstranění nedemokratických vůdců, jako byl Mubárak v Egyptě nebo Kaddáfí v Libyi, ale v současnosti je tam situace mnohem horší, než byla. Vlastně jsme zjistili, že by bylo lepší, kdyby vůdci zůstali. A to je velice smutné zjištění. Asi jsme přišli na to, že to, co funguje v Evropě nebo Americe, nefunguje ve všech zemích světa.
V další části výstavy představuji sociální témata. Fotografoval jsem ženy prostitutky v obrovském slumu Kibera v Nairobi. Prostituce je pro ně jediný prostředek, jak vydělat peníze, aby nakrmily děti. Dětí mají deset, manželé je opouštějí a ony poskytují služby pro tu nejnižší třídu ze slumu. To bylo velmi náročné fotografování.
Ale do nejsilnějších reportáží za deset let jsem vybral snímky ze Severní Koreje, kam jsem se dostal podruhé. Míra nesvobody v této zemi je absolutní a nedá se, myslím, přirovnat k žádné jiné zemi. Když jsme se potom ze Severní Koreje dostali do Čínské lidové republiky, tak jsme měli pocit, že jsme v demokratické zemi.
V jednom z posledních rozhovorů jste řekl, že vás nebaví fotit veselé věci. Je to proto, že z negativních emocí vznikají „zajímavější“ situace?
Už jsem změnil postoj. Používám i mobil – právě na fotografování hezkých věcí, třeba míst, kde bydlím, chodím fotografovat na Karlův most, na Staroměstskou radnici… To mě baví zachycovat mobilem. Ale je to spíš takový relax.
K focení mobilem pořádáte také workshopy…
Myslím si, že fotožurnalismus pomalu umírá. Nicméně lidi baví díky mobilům fotografovat. A za to jsou ochotni zaplatit. Prostředky z workshopů pak používám na cesty.
