Zpívala v newyorské Carnegie Hall i v londýnské Královské opeře. V Národním divadle ji ale kdysi odmítli. Dnes je za to ráda, protože by možná nepřišla kariéra světového formátu. Hostem nedělního Interview ČT24 byla mezzosopranistka a operní diva Dagmar Pecková, která po odchodu z operního světa přešla na divadelní prkna.
Dagmar Pecková se stahuje z operní scény. „Snažím se, abych ještě i po tom, co jsem skončila s velkou operní kariérou, byla něco platná kulturnímu světu dál. Chci, aby se kulturní svět rozvíjel a strašně ráda mu přináším projekty, které tu nejsou,“ říká.
Před časem označila operní svět za arogantní. Uvedla, že se nikdy nesnažila zneužít svého postavení. Podle ní byla opera brána vždy jako něco elitářského, což jí vadilo. „Nikdy to nebyla lidová zábava. Vždy to bylo někde jinde, snažila jsem se, aby opera byla brána nějak normálně,“ vysvětluje.
„Vždycky jsem se snažila vysvětlit těm lidem, že jsem se s tím talentem narodila, že jsem to dostala od Pána Boha a vždycky jsem si říkala, že na tom jevišti stojím sama za sebe a snažila jsem se operní svět posunout v tom smyslu, že hrajeme roli, zpíváme nádhernou hudbu a ztvárňujeme postavu, což některé mé kolegyně tak úplně neplní,“ myslí si.
Světlonoši, kteří se snaží reprezentovat český stát
Podle Peckové Češi nedokáží operu tolik ocenit jako například v Německu. „Lidi od nás jsou bráni jako světlonoši, kteří se snaží český stát reprezentovat. Je tu spousta úžasných lidí, kteří dobře zpívají, takže my máme obrovský potenciál pro svět a ve světě nás mají rádi. Někdy i radši než tady,“ hodnotí.
Po zmiňovaném odmítnutí v Národním divadle přešla Pecková do Německa. „Když si to zpětně promítám, tak si uvědomuji, že ta kariéra byla rychlá, velká a že toho bylo strašně moc,“ říká. Hořkost k odmítnutí v Národním divadle necítí.
Jedna z jejích nejslavnějších rolích v opeře bylo ztvárnění Carmen, která pod vedením režiséra Jozefa Bednárika pobouřila tehdejší publikum. „My jsme porušili hodně konvencí, co se týče inscenování této opery, polovina fanoušků byla hodně rozzlobená,“ vzpomíná. Z operního hlediska to byl pro ni největší milník.
Psychickou krizi překonala
Pecková prodělala před lety syndrom vyhoření, prošla si i obdobím depresí. Podle ní šlo na vrcholku kariéry těžko skloubit náročné tempo profesionálního umělce s rodinným životem.
„Když jsem byla na jevišti, měla jsem výčitky, že mám doma dvě děti. Když jsem byla doma, měla jsem výčitky, že o něco přicházím na jevišti,“ vysvětluje. Uvedla, že byla několikrát varována, aby se nevyčerpávala. „Já jsem se po krizi otřepala, vzpamatovala,“ reflektuje rozdíly mezi sama sebou a rolí, kterou nyní ztvárňuje.
Tou je řecká sopranistka Maria Callas, jedna z nejslavnějších ikon 20. století. Mistrovskou lekci, jak zní název divadelní hry o Callas, udělují v Městském divadle v Mladé Boleslavi. Hra amerického dramatika Terrence McNallyho je hodinou zpěvu i života. Odehrává se v době, kdy byla Maria Callas v profesním útlumu. Učila tehdy začínající zpěváky.
Na otázku, zdali by i Pecková chtěla operní zpěv učit, odpovídá rezervovaně ano. „Já strašně nerada učím techniku, jsem netrpělivý člověk. Říká se mi nášlapná mina,“ popisuje.
