Hlavní postavy mají privilegium zpívat, tančit, prožívat hluboké emoce a mít se dobře, zatímco vedlejší postavy mají omezené repliky a žijí skromně. A pak jsou ještě postavy, které se v záběrech nehodily, špatně vystupovaly, takže byly vystřiženy. O filmovém světě natočila snímek Druhořadí německá režisérka Sophie Linnenbaumová. Karlovarský festival dílo promítl v hlavní soutěži. V rozhovoru Linnenbaumová mluví o tom, čím se inspirovala, ale i o alegorické povaze svého filmu.
Při sledování Druhořadých jsem si říkala, že když přistoupím na vaši hru, film se mi bude líbit. A tak se i stalo. V té hře je hlavní hrdinkou vedlejší postava Paula. Můžete ji představit trochu blíž?
Paula je obyčejná holka, ale je trošku i výjimečná. Vyrostla sice jako vedlejší postava, ale nese si v sobě dědictví po otci – ten byl hlavní postava, bohužel zahynul při takzvaném Velkém Masakru. Legenda jejího otce Paule umožnila chodit do školy pro hlavní postavy. To byl velký sen jak její, tak její matky, aby totiž potom jako hlavní postava měla lepší život. Což znamená všechna privilegia, co s tím souvisejí, jako například vystupovat s hudbou a s emocemi.
V čem vám vedlejší postavy – a myšleno i přeneseně na celou společnost – připadají zajímavější?
Je to částečně proto, že vedlejší postavy se většinou utápějí v šedivé mase. Ony jsou nárazníkovou zónou mezi tím, co je pod nimi a co je nad nimi. Sní o tom, že se stanou něčím jiným, zároveň mají strach z toho, aby se nepropadly níž. Představují jakýsi mechanismus, díky němuž funguje to, že něco je nahoře a něco dole. Ale tahle složka, jakási nárazníková zóna, je špatně uchopitelná. A také je pro ně snadné se skrýt a zříct se veškeré odpovědnosti.
Vidíte v dnešní německé společnost takové vedlejší postavy?
Určitě, vidím je i jinde. Nechci, aby to vyznělo nějak pateticky, ale vedlejší postavy jsou těmi, kdo mají tu moc a tu sílu probudit se bojovat za něco jiného. Za nějakou jinou linku, za nějaký jiný příběh. Ve filmu jsou to právě ony nebo ti vystřižení, kteří jsou nespokojeni. A proto jsou toho schopni. Vidím to jak v Německu, tak i v jiných zemích. Všude existují podobné mechanismy, jsou vlastně součástí naší ekonomiky.
Proč nás zavádíte právě do prostředí filmu?
Mně to připadalo docela přirozené. Zamýšlela jsem se nad tímto světem. Měla jsem dojem, že takzvané filmové vady se podobají defektům emocionálním. Viděla jsem paralely k mechanismům vyloučení, které se dějí i v našem obyčejném světě.
Z vašeho filmu cítím alegorii na totalitní režimy. Byl to váš záměr?
Ano, je to alegorie, ale je to alegorie jakéhokoliv systému útlaku. Totalitární systém je nejvěrnější, ale něco podobného funguje v každé společnosti. Mechanismus vyloučení. Každý systém něco takového potřebuje. Tak funguje kapitalismus. Možná to nezní úplně krásně, ale je to tak. My něco takového potřebujeme, abychom dokázali vymezit sebe. Neboli: má to vypadat přátelsky a krásně, ale potřebujeme ty vyloučené, abychom je mohli využívat.
Mluvíte o kapitalismu. Vyrostla jste v Norimberku, narodila jste se v osmdesátých letech, takže už jste nemohla příliš zažít NDR nebo jiné země za železnou oponou. Kde jste se inspirovala?
Byla to taková směsice věcí kolem mě dnes. Vezměte si třeba Donalda Trumpa, který vytváří příběhy a jejich prostřednictvím vytváří novou realitu. Ve filmovém světě jsou pořád ještě menšiny, které zápasí o své místo, aby měly takové výsady, jako mám například já, a mohli také točit filmy. Jsou tu lidé, kteří se vymezují proti tomu, jak je někdo jiný vykresluje nebo jak je někdo jiný vnímá. Souvisí to s rasismem, se sexismem, s rozdělováním na třídy, jsou tu otázky apartheidu. A vy jste zmínila Norimberk. To je skvělé město, kde by se člověk nad těmi věcmi mohl zamýšlet.
Z vašeho snímku je patrné vaše okouzlení kinematografií. Jaké filmy nebo jakou éru máte ve filmové historii ráda?
Jsem otevřená všemu. Mám ráda muzikály, ve filmu mám odkaz na jejich radostnou stránku. Nicméně přijímám každý film, který mě něčím osloví a který pojednává o něčem univerzálním, o něčem systémovém. Nejde mi moc dobře sledovat násilí, ale když film zároveň nese nějakou zajímavou myšlenku, podívám se na něj také. Respektuju tyto filmy, ale nedokážu se na ně dívat ve velkém.
Jaká byla vaše spolupráce s herci?
Ohromně se mi to líbilo. Bylo to samozřejmě těžké, protože jsme měli spoustu speciálních potřeb pro spoustu prapodivných postav, u kterých byly nejrůznější efekty. Všechny tyto prvky jsem si ohromně užívala. Například zajímavé to bylo u postavy matky, kterou hrála známá herečka Jule Böweová. Dobře vystihla postavu, která je taková netečná, ale zároveň má v sobě jakousi lidskost, ale jako vedlejší postava s omezenými emocemi ji nesmí dát úplně najevo.
Zaznamenala jsem, že váš film byl úspěšný na přehlídce v Mnichově těsně předtím, než jste přijela do Karlových Varů. Co říkáte úspěchu u domácího publika?
Měla jsem z toho obrovskou radost. Protože jsem mluvila se spoustou lidí, kteří nevěřili, že obyčejní diváci se budou schopni ztotožnit s tímto filmem. Předtím jsem natočila krátký film o člověku, který byl tak osamělý, že vypadl ze záběru. Potom za mnou chodili diváci a říkali, že zažívají podobné pocity, jako by také vypadli ze záběru. Takže jsem doufala, že tak to bude i s Druhořadými. My jsme nechtěli natočit něco arogantního nebo vysoce intelektuálního, složitého, my se snažíme natáčet intuitivní filmy, které osloví každého.
