Brazilský konceptuální umělec vyměnil v Britském muzeu historickou minci za padělek. Ne kvůli vlastnímu obohacení, ale aby upozornil, že ve sbírkách této instituce zůstává spousta předmětů, které by si zasloužily být navráceny třeba do zemí někdejších kolonií. Umělecké intervence zaskočily britská muzea už dříve.
S nápadem zaměnit originál za napodobeninu přišel brazilský umělec Ile Sartuzi, když viděl, že návštěvníci si vystavené mince mohou pod dohledem muzejního průvodce osahat – i on o jeden historický peníz požádal.
Vybral si stříbrnou minci z anglické občanské války, v kterou v polovině sedmnáctého století přerostl mocenský spor mezi parlamentaristy a roajalisty. Následně odvedl pozornost a vyměnil originál za bezcennou kopii.
„Britské muzeum bez britských věcí“
Podle Sartuziho byla vyměněná mince „jednou z mála britských věcí v Britském muzeu“. Podotkl, že podobné instituce se považují za „strážce pokladů lidstva“. „Problém je, že jsou základem imperialistických kultur, které ukradly mnohé z těchto předmětů z globálního Jihu,“ ospravedlňoval umělec své jednání. Brazílie, odkud Sartuzi pochází, byla největší kolonií Portugalska.
Sartuziho „krádež“ se tak stala dalším příspěvkem do už vedené diskuse. Mnohá evropská i americká muzea jsou pod drobnohledem kvůli způsobu, jakým získala některé artefakty ve svých sbírkách, a některé země požadují, aby byly exponáty vráceny.
Výměnu brazilský umělec provedl bez povšimnutí, zdokumentoval ji ale ve videu natočeném pro magisterské studium na Goldsmithsově univerzitě v Londýně. Záběry promítl na výstavě své absolventské práce.
Zneužil naši službu, kritizuje muzeum
Na „krádež“ se připravoval rok. Záznamy natočené jeho přáteli prozrazují, že při prvním pokusu Sartuziho přistihl průvodce. Aby se bez podezření dostal do expozice i druhý den, oholil si vousy, takže ho ochranka muzea nepoznala. A druhý pokus už byl úspěšný.
„Jedná se o politováníhodný čin, který zneužívá službu, jejímž cílem je poskytnout návštěvníkům možnost nakládat s exponáty a seznámit se s historií,“ reagovalo na Sartuziho čin Britské muzeum. S dodatkem, že věc předá policii.
Sartuzi tvrdí, že originální stříbrnou minci hodil do kasičky na příspěvky muzeu ve vstupní hale, tedy podle jeho právníka neporušil žádný zákaz o vynášení exponátů. Svůj čin považuje za konceptuální umělecké dílo. Mluví o „kouzelnickém triku“, projekt přímo nazval Sleight of Hand. Pod tímto názvem chystá na příští rok samostatnou výstavu v Sao Paulu, tématem je „fetišizující charakter peněz“.
Stovky ztracených předmětů
Z Britského muzea předměty mizí i z mnohem přízemnějších pohnutek, než je apel na kulturní svědomí. Před rokem dostal výpověď jeden zaměstnanec poté, co se zjistilo, že ze sbírek byly odcizeny nebo se ztratily stovky položek.
Inventura ukázala, že pracovník z muzea vynesl předměty, včetně zlatých šperků a klenotů z polodrahokamů a skla z období sahajícího od patnáctého století před naším letopočtem po devatenácté století našeho letopočtu. Krádež mu usnadnilo, že většinou šlo o drobné kousky, které byly uloženy v depozitáři, sloužily k výzkumu a v poslední době se nevystavovaly. Kvůli tomuto skandálu dokonce odstoupil ředitel muzea.
Starověký nákupní košík
Umělecké zásahy do muzejních a galerijních expozic nejsou nic, co by se už dříve nedělo. Přímo v Britském muzeu se takového uměleckého vpádu dopustil před téměř dvaceti lety Banksy. Streetartový umělec, odmítající odkrýt svou pravou identitu, je pověstný graffiti ve veřejném prostoru, které okamžitě budí pozdvižení a cení se na miliony.
V roce 2005 ale zůstalo tři dny bez povšimnutí v Britském muzeu jeho dílo, které vpašoval do expozice o římské Británii. Mezi exponáty pocházejících z prvních čtyř století našeho letopočtu umístil kus betonu s nástěnnou malbou: bizonem se zapíchnutými oštěpy a postavičkou muže – tlačícího nákupní vozík.
Cedulka s popisem napodobující muzejní grafiku hlásala, že jde o „skvěle zachovaný příklad primitivního umění“ a podle předpokladů zobrazuje člověka na lovu mimo město. Autorství přisoudil umělci se jménem Banksymus Maximus, o němž se toho ale málo ví a ani mnoho jeho děl se nedochovalo, i kvůli horlivým úředníkům, kteří neuznávají uměleckou a historickou hodnotu „čmáranic na zdech“.
Že nákupní vozík v době starověku je naprostý nesmysl, došlo muzeu až poté, co jeden ze zaměstnanců viděl dílo vyfocené na Banksyho webu.
Piják a Smraďoch
O rok dříve se terčem záměny stalo pro změnu Banksyho dílo. Nejprve Banksy vytvořil sochu parodující Myslitele od francouzského sochaře Augusta Rodina z konce devatenáctého století. Zatímco Rodinův The Thinker představuje sedícího muže v hlubokém zamyšlení, Banksyho The Drinker (Piják) pospávající opile s dopravním kuželem na hlavě vypadá, že ho vyčerpal spíš alkohol než filozofické spisy.
Jenže nadživotní sochu z centra Londýna „unesl“ Andy Link alias „umělecký terorista“ AK47 a Banksyho kontaktoval s požadavkem na výkupné ve výši pět tisíc liber. Protinabídka zněla dvě libry, za něž má únosce koupit kanystr benzinu a dílo zapálit.
Link sochu umístil do své zahrady, odkud ji ovšem následně kdosi „osvobodil“ – Banksyho bývalý agent Steve Lazarides naznačuje, že má s „osvobozením“ nemálo společného. Na zahradě Linkovi nechali jen kužel. O téměř patnáct let později se Piják objevil v nabídce aukční síně za milion liber. K aukci ale nedošlo, Sotheby's dílo stáhla zřejmě kvůli nejasnostem kvůli vlastnictví.
Link, který říká, že mu nikdy nešlo o peníze, mezitím instaloval v Londýně napodobeninu Banksyho Pijáka – The Stinker (Smraďoch, ale také v přeneseném významu Zmetek) dumá na záchodové míse.
Vzkaz o umění, které se kopíruje
A ještě jeden příběh. V roce 2012 se Wlodzimierz Umaniec, působící pod jménem Vladimir Umanets, rozhodl vylepšit dílo mistra rozměrných abstrakcí Marka Rothka. Na plátno Černá na kaštanové z roku 1958 visící v londýnské galerii Tate Modern připsal černým inkoustem, že jde o „potenciální dílo yellowismu“.
Médiím později sdělil, že se nepovažuje za vandala, ale chtěl přitáhnout pozornost k yellowismu, který spoluzaložil a který definuje jako „prvek současné vizuální kultury“, ani umění, ani antiumění.
Předpokládal, že by se jeho nápad líbil Marcelu Duchampovi, jenž v roce 1917 šokoval tím, že vystavil převrácený pisoár pod názvem Fontána. Gesto každopádně nedocenil soud, který tehdy šestadvacetiletého rodáka z Karélie v Ruské federaci poslal na dva roky do vězení. Restaurování obrazu vyšlo galerii v tehdejším přepočtu na šest milionů korun.
„Mé jednání bylo špatné, nejenže mě zesměšnilo, ale také obrátilo veřejnost proti yellowismu. Nezáleží na tom, za jak důležité člověk považuje své myšlenky, ani na tom, jak upřímné má úmysly, je nepřijatelné bez dovolení poškozovat cizí majetek. To, co jsem udělal, bylo sobecké. Můj čin ublížil mnoha milovníkům umění a hluboce toho lituji,“ zpytoval Umanets později své svědomí.
Nicméně trval na kritice, že soudobému umění chybí kreativita. „Každé dílo je duplikátem předchozího díla, jen v různých variacích,“ napsal pro list The Guardian.
