Na lingvistických základech postavil rozsáhlý fantaskní svět, který si za dekády jeho existence zamilovaly miliony fanoušků po celém světě. Oxfordský profesor John Ronald Reuel Tolkien představil okouzlující Středozemi pohádkovým románem Hobit, na nějž později navázal trilogií Pán prstenů a také kronikou Silmarillion. Britský spisovatel se narodil před 130 lety – 3. ledna 1892.
Tolkienův příběh se začal psát v jihoafrickém Bloemfonteinu, dětství ale spisovatel prožil v Sareholu poblíž Birminghamu, odkud pocházeli jeho rodiče. Na pohled rutinní biografický exkurs ozvláštňuje fakt, že právě Sarehol podle Tolkiena poskytl základy, na nichž vznikla Středozemě: „Všechno začalo při pohledu na velšské nápisy na nákladních vagonech. Divná jména, která jsem nedovedl vyslovit, mne vábila,“ prohlásil o své inspiraci.
Cesta do Hobitína či k prstenu moci ale byla ještě dlouhá a vedla přes studia staroanglické literatury. V témže oboru se Tolkien stal profesorem a zasvětil mu své publikační počátky – vedle odborných statí vydal Slovník střední angličtiny nebo středověkou romanci Sir Gawain a Zelený rytíř.
Ikonické dílo začínající větou „V jisté podzemní noře bydlel jeden hobit“ spatřilo světlo světa 21. září 1937 zásluhou rodinné přítelkyně Elaine Griffithsové, která Tolkienovy texty ukázala ve svém domovském nakladatelství George Allen & Unwin. Autor původně dobrodružství Bilba Pytlíka napsal pro své syny a o publikaci neusiloval.
Předurčen překonat dobu
Úspěch hobitího dobrodružství nakladatele vedl k tomu, aby Tolkiena vyzval k pokračování. Ten k tisku neúspěšně nabízel (stále nedopsaný) Silmarillion, archetypální dějiny fiktivního světa, na němž pracoval už od počátku 20. století. Allen & Unwin ovšem takovou možnost odmítli – chtěli pokračování hobitova příběhu a neodradilo je ani Tolkienovo upozornění, že vzhledem k povinnostem na oxfordské univerzitě bude psát nový text pomalu a dlouho. Dílo mu nakonec zabralo dvanáct let.
Původně Tolkien zamýšlel poslat na další dobrodružnou výpravu Bilba Pytlíka, záhy ale rozvinul myšlenku mocného prstenu, kolem nějž upředl rozsáhlý konflikt dobra se zlem. „Při psaní Tolkien rozhodně věřil, že dělá víc, než pouze vymýšlí příběh,“ uvedl později jeho životopisec Humphrey Carpenter. „Cítil, nebo spíš doufal, že jeho příběhy jsou v jistém smyslu ztělesněním hluboké pravdy.“
Pána prstenů Tolkien nikdy nechápal jako trilogii a příběh společenstva chtěl vydat v jediném svazku. Poválečný nedostatek papíru, náklady na tisk map i snaha o kumulovaný výdělek ovšem vedly nakladatele k tomu, že autora přesvědčili, aby příběh rozdělil do tří dílů: Společenstvo prstenu, Dvě věže a Návrat krále. S názvem závěrečné části přitom Tolkien nesouhlasil, argumentoval tím, že z děje příliš prozrazuje.
Dobová kritika vnímala Pána prstenů rozporuplně. Kritik New York Times Judith Shulevitz Tolkienovi vytýkal pedantství literárního stylu a kritik Richard Jenkyns v New Republic vznášel výhrady k psychologicky plochým postavám. Sunday Telegraph naopak tvrdil, že se Pán prstenů zařadí mezi největší díla fantastiky 20. století a New York Herald Tribune ve své recenzi konstatoval, že Tolkienovo dílo je předurčeno k tomu překonat naši dobu.
Středozemě na plátně a obrazovce
Právě poslední zmiňovaný text byl realitě nejblíž – z Tolkienova díla se stal základ fantastické literatury, k němuž autoři odkazují dodnes. Středozemě je tahákem i z komerčního hlediska, čemuž napomohlo filmové zpracování Petera Jacksona, jehož první díl nedávno oslavil dvě desetiletí existence.
Jackson kromě Pána prstenů zfilmoval – s už menším úspěchem – také Hobita. V současnosti připravuje Amazon seriál dějově zasazený před obě jmenovaná díla, do druhého věku Středozemě, přičemž materiál sbírají tvůrci především ze Silmarillionu.
Do ledna loňského roku spravoval Tolkienovo dílo jeho syn Christopher. Než zemřel, připravil k vydání nejen zmiňovanou kroniku, ale také Nedokončené příběhy sestavené z Tolkienových poznámek a náčrtů či temný román Húrinovy děti.
