Patří mezi nejvýraznější intelektuály českého veřejného života. Někdejší poradce Václava Havla, profesor Univerzity Karlovy a dlouholetý duchovní správce její akademické farnosti se angažuje v obrodě církve, dialogu mezi náboženstvími či v komunikaci mezi věřícími a ateisty. Tomáš Halík v pátek oslavuje sedmdesáté narozeniny. Česká televize tento týden představila nový dokumentární film Tomáš Halík: Dialogy se světem.
Sám Halík ke svému kulatému jubileu napsal autobiografii, která jeho dramatickou životní cestu ve stručnosti naznačuje podtitulem „Z podzemní církve do labyrintu svobody“. Titul životopisu pak vybral podle výroku své milované knihy Tak pravil Zarathustra od Friedricha Nietzscheho: „To že byl život? Nuže vzhůru! Ještě jednou!“
Na cestě k víře
Tomáš Halík se narodil prvního června 1948, krátce po převzetí moci komunisty, v rodině uznávaného odborníka na dílo Karla Čapka Miroslava Halíka a ženy v domácnosti Marie Halíkové. „Mamince bylo čtyřicet pět let a otci skoro padesát. Dlouho nemohli mít dítě, už se smířili, že to tak zůstane, když jsem se objevil já,“ vypráví dnes známý kněz. Díky rodinnému zázemí už jako dítě tíhl spíš k prostředí dospělých. „Knihy mne vždy přitahovaly víc než tanec či sport. Byl jsem hodně jednostranný,“ přiznává.
Už v dětství se zajímal o české dějiny a sám psal, v jedenácti letech místo dětských her sepisoval historický román z husitského prostředí. Cestu k víře nakonec našel také pomocí děl z otcovy knihovny. „Během střední školy mě oslovila katolická kultura. Roli v tom hrál anglický katolicismus, který je menšinový, bez triumfalismu, jako byl rakousko-uherský nebo polský. Ten mi byl sympatický,“ popsal Halík začátek cesty ke kněžskému poslání.
Podstatnou roli v jeho křesťanské konverzi pak sehrál populární farář Jiří Reinsberg, který byl více než padesát let spojen s chrámem u Matky Boží před Týnem na pražském Staroměstském náměstí, kde navzdory době, která náboženství potírala, vybudoval živé centrum duchovního a intelektuálního života.
„Moje konverze by asi zůstala na půl cesty, asi by se stala takovou filozofickou sympatií ke křesťanství, kdybych nepotkal Jiřího Reinsberga. To bylo v době, kdy jsme s jedním kamarádem chodívali na varhanní koncerty k Jakubu. A jednou mi řekl, že v Týně je takový zajímavý farář, který cituje Karla Čapka, často mluví hodně vesele a lidé se smějí během bohoslužby. A tak mě to zaujalo a skutečně jsem si toho člověka velmi zamiloval,“ vzpomínal Halík v pořadu 13. komnata.
„Jiří Reinsberg chodil zásadně v civilu, byl vždycky moderně oblečený. Takže jsme si říkali, v čem je vlastně to kněžství? Kněžství asi není jenom v tom kolárku, není v té klerice, ve zbožných gestech. To musí ležet nějak hlouběji,“ popisuje Halík, co ho na faráři od Týna zaujalo. Sám právě Reinsberga požádal o první zpověď a svaté přijímání.
Druhý život v disentu
Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, tedy v době relativního oživení akademického života, Halík vystudoval sociologii a filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde mu přednášel také filozof a pozdější mluvčí Charty 77 Jan Patočka. Krátkou, ale významnou epizodu jeho studia znamenal pobyt na velšské univerzitě v Bangoru ve Velké Británii, který absolvoval na podzim roku 1968. Navzdory okupaci se rozhodl vrátit zpět do vlasti.
Už zpátky v Praze pak prožil další klíčovou událost moderních československých dějin, totiž upálení Jana Palacha. Halík, který se narodil ve stejném roce a studoval na stejné fakultě, byl u příprav Palachova pohřbu a pomáhal ukrýt jeho posmrtnou masku. „Palach nám ukázal, že pro něj to, aby se tento národ nezkřivil, bylo důležitější než jeho vlastní život,“ uvažoval později nad smyslem oběti, která otřásla národem.
Ačkoliv až do roku 1989 oficiálně pracoval jako psycholog a psychoterapeut drogově závislých, během normalizace se v tajnosti angažoval v kulturním a náboženském disentu. Publikoval v samizdatu a podílel se na vydávání ilegálních knih a časopisů.
Aktivně působil také v bytových seminářích, zejména jako člen neformálního filozofického sdružení Kampademie („Akademie na Kampě“), jehož členy byli též Ivan M. Havel, Zdeněk Neubauer, Radim Palouš nebo Daniel Kroupa. V té době se také seznámil s disidentem, dramatikem a pozdějším prezidentem Václavem Havlem.
Zároveň tajně pokračoval ve studiu teologie, mezi jeho mentory patřil kněz a vězeň komunistického režimu Josef Zvěřina. V říjnu 1978 byl Tomáš Halík ve východoněmeckém Erfurtu tajně vysvěcen na kněze a později se stal jedním z nejbližších pomocníků kardinála Františka Tomáška, se kterým úzce spolupracoval i v době sametové revoluce.
Z klece do světa
Od roku 1990 dosud Halík působí v univerzitním kostele Nejsvětějšího Salvátora nedaleko Karlova mostu. V této akademické farnosti připravil ke křtu a biřmování už stovky dospělých, zejména vysokoškolských studentů. Po krátkém působení na Katolické teologické fakultě zároveň od roku 1993 přednáší na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Přispěl také k založení České křesťanské akademie, v jejímž čele dodnes stojí.
Když se dnes dívá zpět, má katolický kněz, teolog a filozof Tomáš Halík pocit, že mu život nic nedluží. Naopak, říká, že on dluží jemu. Muži, který právě slaví sedmdesát let, se prý splnila i ta nejpošetilejší přání, často ovšem v naprosto jiné podobě a jiné době, než on sám snil. „Bůh je velkorysý a má ohromný smysl pro humor,“ říká.
„Od své promoční řeči v roce 1972 jsem byl na seznamu nepřátel režimu a nesměl jsem vyjet na Západ, ale stále jsem v noci ve snech cestoval. Po roce 1990 jsem pak opravdu navštívil všechny kontinenty. Až 11 let od tajného svěcení jsem mohl sloužit mši v nepatrném kruhu v nejskromnějších podmínkách: dnes působím v krásném chrámu v srdci Prahy, nabitém mladými lidmi,“ popisuje své životní radosti.
„Od narození v osudovém roce 1948 jsem si 41 let připadal jako zavřený ve špinavé kleci režimu a ty sny jsem si sám vyčítal jako pošetilost. Nedoufal jsem, že se dožiju konce komunismu. Ale když si člověk usilovně něco přeje, co není v rozporu s božími záměry, a má moře trpělivosti, riskuje, že se mu přání jednou v překvapivé podobě vyplní,“ pokračuje.
Úspěchy a hříchy
Dnes patří Tomáš Halík mezi nejvýraznější české intelektuály, jeho dílo je zároveň přijímáno také v zahraničí. V roce 2014 byla jeho celoživotní práce oceněna prestižní Templetonovou cenou, která se uděluje osobnostem, jež významně přispěly k rozvoji duchovního rozměru života. Její první nositelkou se stala matka Tereza, následovali ruský spisovatel Alexandr Solženicyn, německý myslitel Carl Friedrich von Weizsäcker, tibetský duchovní vůdce dalajlama či jihoafrický arcibiskup Desmond Tutu.
O dva roky později mu univerzita v Oxfordu udělila jako teprve čtvrtému Čechovi čestný doktorát a loni získal cenu za podporu dialogu mezi kulturami od Papežské rady pro kulturu. Jeho knihy teologických esejů byly přeloženy do 18 jazyků, včetně čínštiny a turečtiny.
Přes všechny podobné úspěchy říká, že by ve svém vyznání hříchů mohl do kolonky „neučinil jsem, co jsem učinit mohl“ se zahanbením napsat mnoho věcí. „V hektice života jsem mnohdy odkládal návštěvu starých příbuzných a přátel, až odešli na věčnost. Možná jsem někdy v polemickém zápalu řekl či napsal slova zbytečně zraňující, leckdy jsem měl mlčet, když jsem mluvil, a mluvit, kdy jsem mlčel,“ přiznává.
Kritik Klause, Zemana i Duky
Značnou pozornost opakovaně vyvolává Halíkova intenzivní veřejná angažovanost. Ve svých textech například často kritizoval bývalého prezidenta Václava Klause, patří také mezi výrazné kritiky současné hlavy státu. „Jsem velmi vděčný těm představitelům církve, kteří dali neúčastí na hradních oslavách statečně a jasně najevo, co si myslí o Miloši Zemanovi,“ prohlásil před dvěma roky, když Zeman na Pražském hradě udělil Řád bílého lva arcibiskupovi Dominiku Dukovi.
Se slovy a činy pražského primase ostatně Halík polemizuje často. Dukovi vyčítá, že zašel ve své vstřícnosti ke Klausovi a Zemanovi příliš daleko.
„Jsme přátelé 40 let, spolupracovali jsme v disentu, v podzemní církvi. Stále si ho vážím, ale teď vnímám, že naše pohledy na roli církve ve společnosti i na mezinárodní problémy jsou skutečně odlišné,“ řekl před dvěma roky Halík, který má sám řadu kritiků, i z řad katolické církve. „Nepřátele v církvi jsem měl, mám a mít budu. Teď je to mnohem lepší než před 25 lety, nikdo mi nemůže upřít plody mé práce, zejména jednu z nejživějších farností v naší zemi,“ upozorňuje kněz na svou práci u Nejsvětějšího Salvátora.
Polní nemocnice papeže Františka
Při svém dnešním působení Halík hlasitě podporuje reformní snahy papeže Františka, podle kterého církev nemá být strážcem dogmatu, ale „polní nemocnicí“. Podle Halíka církev musí podporovat léčivou sílu náboženství. „Má rozvinout terapeutickou roli víry, věnovat se diagnóze, prevenci a léčení nemocí současné společnosti, mezi které patří populismus, šovinismus, xenofobie a náboženský fundamentalismus, včetně zneužívání náboženských symbolů, rétoriky a emocí k šíření strachu, nenávisti a ospravedlňování násilí,“ vysvětluje.
Dlouhodobě proto pracuje také na poli mezináboženského dialogu, který je dnes palčivě potřeba především mezi křesťanstvím a islámem. Mezi Halíkovy výzkumné projekty patří výměna zkušeností křesťanů a muslimů s proměnami, které přináší globalizace. „Západní transformace islámu je nejen intelektuálně a spirituálně zajímavá, ale i politicky důležitá,“ zdůrazňuje. Klíčový je podle něj výklad a interpretace koránu.
Když hodnotí svou životní cestu, vzpomíná na slova kardinála Ratzingera, pozdějšího papeže Benedikta XVI. „Na otázku, zda je šťastný, odpověděl: Jsem srozuměn se svým životem. Tak bych dnes odpověděl i já.“
