Více než padesát let byl spojen s chrámem u Matky Boží před Týnem na pražském Staroměstském náměstí, kde navzdory době, která náboženství potírala, vybudoval živé centrum duchovního a intelektuálního života. Proslulá kázání, při nichž z kostela zněl smích, lákala zvědavce, kteří by se jinak bohoslužbě obloukem vyhnuli. Jeho „veselé křesťanství“ ovlivnilo generace osobností české církve i kultury. Populární katolický kněz Jiří Reinsberg, skautským jménem Amundsen, by se 30. března, na Velký pátek, dožil 100 let.
Z kostela zněl smích totalitě navzdory. Kněz a skaut Jiří Reinsberg by se dožil 100 let
Narodil se jako nejmladší ze tří dětí v Brně v národnostně smíšené rodině, jeho matka byla Němka, otec Čech. „My jsme byli taková rektorská rodina,“ říkával Jiří Reinsberg a narážel na to, že jeho dědeček i otec působili coby rektoři univerzit, první Karlovy v Praze a druhý Komenského v Bratislavě.
„Mám ještě starý rakouský křestní list s císařem pánem a dvouhlavým orlem, co se o něm ošklivě říkalo, že se mu prý ta blbost do jedné nevešla,“ glosoval přelomový letopočet svého narození 1918 ve vzpomínkové knize Hospodin rozjasnil svou tvář.
Páter Amundsen
Jeho rodina byla prý po náboženské stránce spíše vlažná, na gymnáziu ale potkal osobnosti, které v něm roznítily zájem o duchovní život. První byl benediktinský mnich a oblíbený kazatel Karel Method Klement, který ho přivedl do ministrantského skautského hnutí Legio angelica. Druhou zásadní postavou byl tělocvikář Antonín Svojsík, nikdo jiný než zakladatel českého skautingu. Tak dvě klíčové figury jeho mládí předznamenaly základní činitele celého jeho života: kněžství a skautství.
Jeho skautská přezdívka zněla Amundsen. „To vzniklo z toho, že jsem na jeden tábor dostal od rodičů větrovku. Tenkrát to byla vzácnost, novinka, dneska je to samozřejmost. Ale kluci říkali: Ty snad v tom pojedeš na severní točnu, Amundsene. A už to bylo,“ vyprávěl, jak ke jménu přišel. Skauting se stal jeho celoživotní láskou, později se stal i nositelem nejvyššího skautského řádu Stříbrného vlka.
Jiří Reinsberg
Římská bída
Pro výborné studijní výsledky byl poslán do Říma, kde od roku 1937 studoval teologii a filosofii na papežské koleji Nepomuceum. Navzdory vynikající adrese zde během války zakusil značnou bídu. „V pokoji jsem měl minus jeden. A v tom se muselo studovat. Abych teda nezmrznul, tak jsem studoval vkleče na židli,“ vyprávěl později.
Studia však navzdory nehostinným podmínkám zvládl a roku 1942, ve stejné době, kdy v koncentračním táboře zahynul jeho bratr Svante, byl v Lateránské bazilice vysvěcen na kněze. Následně v Římě začal sloužit, ale koncem války odjel na jižní frontu postupujících spojeneckých vojsk, kde se přidal k britské dělostřelecké jednotce, s níž zamířil do Anglie. Tam absolvoval vojenský výcvik a do Čech se vrátil se západní armádou.
Smích od svatýho Tejna
Po válce Reinsberg nastoupil službu kaplana v Berouně, ale už po půl roce byl jmenován kaplanem v pražském chrámu Matky Boží před Týnem. Ve farnosti, do níž patří i nedaleký kostel svatého Havla, pak působil od srpna 1946 více než padesát let. Proslul jako vzdělaný, inteligentní a vtipný kazatel, zpovědník i společník. Jeho osobnost se stala středem živého katolického společenství, které do „svatýho Tejna“ přitahovalo pražské intelektuály i nonkonformní mladé lidi.
Podle vzpomínek pamětníků dokázal Reinsberg spojit role duchovního vůdce, psychologa, umělce i baviče. Při bohoslužbách býval nečekaně přímý a přirozený. Velmi rád také vyprávěl anekdoty, přičemž ve zvláštní oblibě choval různé židovské vtipy, kterých znal stovky. Uměl rozesmát celý kostel. Humor byl pro něj nejen kořením kázání, ale přímo „osmou svátostí“, hlubokým tajemstvím člověka.
Týnský chrám a věže kostela svatého Havla
Skaut přemýšlí o Kristu
Humor a umění nadsázky uplatnil také jako spisovatel, který ve svých textech většinou spojoval světy skautingu a křesťanské víry. Kromě knižních interview Hospodin rozjasnil svou tvář nebo Rozhovory před věčností je mimo jiných autorem knih Skaut přemýšlí o Kristu, Probíhejte Jeruzalém a sviťte, Moje archa úmluvy – vzpomínky Jiřího Reinsberga rovera Amundsena nebo Modlitby skautů.
Kromě psaní se Reinsbergovy umělecké vlohy realizovaly také v tom, že v Týnském chrámu vytvářel prostor pro krásu a bohatost bohoslužby, neboli liturgie, která spojuje hudbu, slovo, gesto, prostor chrámu i účast na živém společenství a společně prožívaném tajemství. Jako jeden z prvních kněží v českých zemích zaváděl v návaznosti na Druhý vatikánský koncil prvky liturgické reformy, například oltář obrácený k lidem.
Podle literárního historika Martina C. Putny dokázal Reinsberg „dát lidem druhé půle dvacátého století pocítit, že liturgie není žádný přežitek, který se má co nejvíce zjednodušit, zrychlit a zmodernizovat, a že liturgie není nějaká estetická omáčka na katolicismu, nýbrž katolicismus sám, jeho kontinuita, vznešenost a univerzalita“.
Jiří Reinsberg
Farář cituje Čapka
Podle známého kněze a teologa Tomáše Halíka, jehož týnský farář kdysi také zásadně ovlivnil, byl Reinsberg trpělivým zpovědníkem, neúnavným rádcem a vychovatelem několika generací. Pro mnohé lidi, včetně samotného Halíka, platil za duchovního otce.
„Moje konverze by asi zůstala na půl cesty, asi by se stala takovou filozofickou sympatií ke křesťanství, kdybych nepotkal Jiřího Reinsberga. To bylo v době, kdy jsme s jedním kamarádem chodívali na varhanní koncerty k Jakubu. A jednou mi řekl, že v Týně je takový zajímavý farář, který cituje Karla Čapka, často mluví hodně vesele a lidé se smějí během bohoslužby. A tak mě to zaujalo a skutečně jsem si toho člověka velmi zamiloval,“ vzpomínal Halík v pořadu 13. komnata.
„Jiří Reinsberg chodil zásadně v civilu, byl vždycky moderně oblečený. Takže jsme si říkali, v čem je vlastně to kněžství? To kněžství asi není jenom v tom kolárku, není v té klerice, ve zbožných gestech. To musí ležet nějak hlouběji,“ popisuje Halík, co ho na faráři od Týna zaujalo. Sám právě Reinsberga požádal o první zpověď a svaté přijímání.
Mezi osobnosti, které Reinsberg ovlivnil, patří také František Radkovský, dnes emeritní biskup plzeňský. „Když jsem přišel po maturitě do Prahy na studium matematiky, našel jsem velmi rychle cestu do týnského kostela a denně jsem tam chodil na mši svatou po celou dobu svých studií a také po návratu z vojenské služby až do nástupu do kněžského semináře.“
„Denně jsem tak čerpal z jeho kázání i jeho krásné liturgie a moje víra se tím stala hlubokou a živou. Je třeba říci, že svoje rozhodnutí pro kněžství jsem udělal do značné míry pod jeho vlivem už v době studií matematiky,“ vzpomíná Radkovský pro Katolický týdeník.
Celou dobu v centru
„Zatímco většina jeho generačních vrstevníků, příslušníků po dlouhé době první výrazné generace českých katolických teologů – Josef Zvěřina, Antonín Mandl, Adolf Kajpr, Zdeněk Bonaventura Bouše, Oto Mádr a další – strávila život v komunistických věznicích a po krátkém nadechnutí během 60. let potom v disentu, zatímco talentovaní duchovní mladších generací končili v pošumavských či sudetských vesničkách, Jiří Reinsberg působil od roku 1946 po celou dobu totality v centru Prahy,“ upozornil Martin C. Putna.
Skutečnost, že svérázný kněz mohl desítky let sloužit ve farnosti uprostřed metropole, zatímco mnozí z jeho generace byli vězněni nebo odsunuti na periferii, vysvětlují někteří lidé respektem komunistů vůči jeho bratrovi, který byl popraven nacisty za svou komunistickou činnost. Jiní to vysvětlují zázrakem. Reinsberg sám tušil, že komunistům nejvíc vadí tisk a katolické řády, ale že na bohoslužby nesáhnou. „Nikdo však nebude tvrdit, že si Jiří Reinsberg tuto výjimku vysloužil aktivní kolaborací jakéhokoli druhu, neboť by to prostě nebyla pravda,“ zdůrazňuje Putna.
„Týnský chrám byl však v určitém smyslu výjimkou, patřil k jakýmsi výkladním skříním pro turisty, aby viděli živý kostel v centru Prahy a mysleli si, že je u nás náboženská svoboda. Pater Reinsberg také na rozdíl od mnoha svých kolegů a přátel nebyl nikdy vězněn, i když byl pilně špehován,“ uvedl k tomu Tomáš Halík.
Pěstovat hodnoty a neztratit humor
Návod, jak prožít svůj život plně, Jiří Reinsberg formuloval jednoduše: Neslevit ze své poctivosti, pěstovat hodnoty, které tu byly a jsou, a hlavně neztratit optimismus a humor. Aktivní kněžskou službu opustil až na samém konci devadesátých let.
Zemřel na Tři krále, tedy šestého ledna, roku 2004 ve věku nedožitých šestaosmdesáti let. Poslední rozloučení se konalo jak jinak než v Týnském chrámu a do kostela, z jehož věží zněly nad Starým Městem zvony, nebylo možné se pro množství lidí dostat. Tělo Jiřího Reinsberga bylo uloženo do rodinné hrobky na Vinohradském hřbitově. Rakev s ostatky zesnulého na poslední cestu vyprovodily desítky kněží a skautů.
Poslední rozloučení s Jiřím Reinsbergem v Týnském chrámu