Z domu vychází muž. V náručí nese loutku. Ruce tenké jako hůlky má loutka složené na těle, hlavu neúměrně velkou k trupu. Teprve, když sedí v invalidním vozíku, není pochyb. Je to živý člověk. Následkem kruté nemoci stalo se Juliu Vargovi vlastní tělo utrpením. Ovšem duši měl velkou a v beznaději totality dával sílu druhým. „Nemohl se ani pohnout, přesto se režim Julka bál,“ vzpomínají jeho blízcí v dokumentu ČT a společnosti Post Bellum s názvem Legenda o svatém Juliovi.
Nemohl se ani pohnout. Neustále trpěl. Přesto se ho komunisté báli jako čert kříže
Jeho příběh a jeho síla ukazují, jak byl tehdejší režim vlastně slabý. Kdyby alespoň částečně žil každý jako Julek, musel by se režim zhroutit mnohem dříve. Fakt. Tak dlouho by komunismus asi nevydržel.
Někdy v půlce 80. let vypracoval Okresní výbor KSČ v Šumperku instrukce, podle kterých byl Julius Varga nesmírně nebezpečný antisocialistický živel. „To přece není možné,“ divila se na schůzi členka strany, která Julka od vidění znala. „Vždyť ten člověk je úplně chromý. Ani na nohy se nepostaví. To musí být omyl.“
Julius Varga následkem své nemoci v roce 1996 zemřel, ovšem historik Vít Lucuk shromažďuje svědectví o jeho podivuhodném životě pro archiv Paměti národa. Právě vzpomínky pamětníků daly vznik dokumentárnímu cyklu ČT a společnosti Post Bellum s názvem Příběhy 20. století, který se věnuje fenoménům normalizace v husákovském Československu.
„Ne, soudružko, žádný omyl. To my samozřejmě dobře víme, že se Julius Varga nemůže ani pohnout. O to víc je nebezpečný. Zkazil nám tu celou mládež,“ zaznamenal Vít Lucuk vzpomínku na stranickou schůzi v Šumperku.
Rozhodl se bojovat
„Julek se manželům Vargovým narodil v říjnu 1962 a byl to zdravý silný chlapec. Až do devíti let žil jako ostatní děti. Odlišoval se však tím, že byl průbojnější, měl vynikající prospěch a byl velmi zvídavý. Vše se změnilo v okamžiku, kdy u něj očkování vyvolalo nemoc zvanou dermatomyositida. Velmi těžká forma autoimunní nemoci, napadá kůži, svaly, později i vnitřní orgány a pomalu člověka zabíjí,“ píše Vít Lucuk v příběhu Julia Vargy na webu Paměti národa.
„Těžká rána zmobilizovala celou rodinu, všichni se všemožně snažili Julkovi pomoct. Socialistické zdravotnictví však nepřipustilo léčbu v zahraničí a nemoc se stále zhoršovala. Julius už nedokázal chodit a byl upoután na lůžko. Tělo mu pokryly bolavé kožní krusty, svaly ochromila atrofie, trpěl nesnesitelnými bolestmi. Přesto se nevzdával a rozhodl se bojovat. Učil se, četl, všemožně se vzdělával a podařilo se mu vystudovat střední školu,“ pokračuje historik.
GALERIE
Život a obrácení Julia Augustina Vargy
Říkal: 'Mami, máš tam takový starý klobouk, tak si nasadíš ten klobouk, posadíš mne na vozík a jedeme. Tak jako jela paní Millerová se Švejkem do boje, tak my jedeme do boje taky.' A jeli jsme na to StB.
Zřejmě zásadní byly návštěvy na faře v Hoštejně nedaleko Zábřehu. Tam se u faráře Josefa Hrdličky scházeli lidé k teologickým besedám a Julius prožil své obrácení. Studoval Bibli, katechizmus, seznámil se s mnohými lidmi z katolických kruhů a rozhodl se pro vstup do řádu. Nejprve ho nikam nechtěli přijmout, nakonec se Julka zastal provinciál České provincie Dominikánů a dnešní kardinál Dominik Duka.
Julius Varga vstoupil do řádu v Jablonném v Podještědí. V kostele svaté Zdislavy, pod kontrolu tajných agentů StB, složil slib řeholníka a dostal řeholní jméno Augustin.
Tím zřejmě začala jeho veřejná práce. S pomocí své matky Dany a několika přátel psal teologické a filozofické stati a do rodinného domu Vargů v Šumperku přicházelo stále více lidí k bytovým seminářům, které Julek vedl. A nebyli to jen Julkovi známí z blízkého okolí. Do Šumperku přijížděli posluchači z různých míst tehdejšího Československa.
Nejdůležitější je být lidem k dispozici. Komukoliv, kdykoliv a ve všech potřebách, které stačím zvládnout.
„Fyzicky chátral natolik, že byl ve velice zuboženém stavu. Vlasy a zuby mu vypadávaly, měl proleženiny, kůže byla velice nemocná. Musel trpět strašnými bolestmi, ale přijal Boha, stal se křesťanem a došlo k bytostné proměně, kterou jsem nikdy nedokázal pochopit,“ vzpomíná Julkův kamarád Jan Horníček.
Přicházeli ve dne v noci
Nevím, jestli ten můj pasivní přístup nebyl také napomáhání režimu. Opravdu nevím. Asi to není úplně správné, když člověk odvrátí hlavu od věcí, o kterých si myslí, že s nimi nemůže nic dělat.
V dokumentu Moje StB z cyklu Příběhy 20. století vystupuje bývalý major komunistické tajné policie Jaromír Ulč. Vedl oddělení, které mělo sledovat církve, zastrašoval kněze, církevní aktivisty, věřící. A také je nutil ke spolupráci, k udavačství. Nedlouho před svou smrtí v roce 2016 nepokrytě před kamerou přiznal, jaké metody v StB používal, a také vypověděl, jak smýšlel o lidech v církvi a vlastně o všech s jinými názory.
„Ať si chodí všichni do kostela, ale ať nemluví do politického života a ať se nesnaží tady něco obrátit. Když máš jiný názor, tak si ho užívej, bav se o tom se svýma známýma, ale nelez s tím nikam na veřejnost. Není potřeba, abys v tomto duchu ovlivňoval normální občany tohoto státu,“ popisuje Jaromír Ulč, jak tehdy vnímal postavení jedince v takzvaném lidově demokratickém zřízení.
„Ty řečičky si můžeš nechat pro sebe. Když se s nimi budeš zaobírat, budeš si je nahrávat na mikrofon a pak si je zpětně budeš pouštět do ucha, jak jsi dobrý, že máš odlišný názor, že bojuješ proti něčemu a ani nevíš, o co jde, tak si to dělej. Ale nerozšiřuj to mezi lidi. A když to budeš rozšiřovat, tak si půjdeš třeba sednout,“ vypráví estébák Ulč v dokumentu Moje StB.
Julius Varga patřil k lidem, kteří se nedají zastrašit. Naopak, bolestné tělo znetvořené nemocí jej vedlo k pochopení smyslu života, k osvobození od strachu. Dům Vargových v Šumperku byl pod permanentním dohledem Státní bezpečnosti, ovšem ani Julek, ani jeho rodiče nepodlehli. A nezalekli se rovněž lidé, kteří se tam scházeli. Naopak. Bylo jich stále víc.
„Mezi účastníky seminářů a setkání byly i ty nejvýraznější tváře tehdejšího katolického disentu jako Václav Malý nebo Josef Zvěřina,“ říká Vít Lucuk. A přestože byl dům pod kontrolou estébáků ve dne v noci, byl také ve dne v noci otevřený každému, kdo chtěl přijít.
Článek o Juliu Vargovi v novinách
„Co je to naděje? Zdraví určitě není to nejdůležitější v životě, ale až to nejméně podstatné,“ říká Julius Varga v archivním záznamu, který autoři Legendy o svatém Juliovi v dokumentu použili. „Zní to skoro obyčejně, ale nejdůležitější je být lidem k dispozici. Komukoliv, kdykoliv a ve všech potřebách, které stačím zvládnout. V tom vidím jeden z velkých smyslů a poslání svého života.“
„Julius také přispíval do samizdatového časopisu Res Publica. Asi někdy v roce 1987 za finanční pomoci několika lidí byl Juliovi koupen počítač Commodore. ‚Ten počítač stál tenkrát šedesáti tisíc. Víte, co to bylo před revolucí šedesát tisíc? My jsme je neměli. Ty peníze se poskládaly. Dali je kněží a Julkovi kamarádi, kteří už pracovali.‘ Julius počítač využíval nejen k psaní, ale hlavně na rozšiřování různých katolických textů, samizdatu a petic,“ píše historik Lucuk v příběhu Julia Vargy.
Na vozíku k výslechu
Státní bezpečnost dobře věděla o všech lidech, kteří k Juliu Vargovi přicházeli, o všech akcích, které se v domě jeho rodičů konaly. A předvolali Julka k výslechu. „Nevím, kde bral ten optimismus, ale dělal si z toho legraci. To jsem nemohla pochopit, protože já jsem se toho bála,“ vzpomíná matka Dana Vargová.
Jeli jsme na StB, jako Švejk do války (zdroj: ČT)
„Julek mne však natolik toho strachu zbavil, že jsem to začala brát stejně, jako on. Říkal: ‚Mami, máš tam takový starý klobouk, tak si nasadíš ten klobouk, posadíš mne na vozík a jedeme. Tak jako jela paní Millerová se Švejkem do boje, tak my jedeme do boje taky.‘ A jeli jsme na to StB,“ vypráví žena.
Ne, soudružko, žádný omyl. To my samozřejmě dobře víme, že se Julius Varga nemůže ani pohnout. O to víc je nebezpečný. Zkazil nám tu celou mládež.
V zamřížované policejní budově přijal Julia Vargu agent StB, ve kterém Dana Vargová poznala otce jednoho ze svých žáků. Byla tou dobou v Šumperku učitelkou. Vyptával se nemocného muže na jména lidí, kteří přicházejí na semináře, o čem byla řeč, kdo s čím vystupoval, tisíce detailů. „Julek na všechno odpovídal: ‚Neznám, neviděl jsem, nechodí k nám,‘ No, jímala mne hrůza,“ líčí výslech Dana Vargová.
Juliův kamarád Jan Horníček je přesvědčený, že jeho přítel byl opravdovým hrdinou. „Já jsem ovšem nikdy hrdinou nebyl,“ říká. „Nevím, jestli bych to měl takhle přiznávat, ale nevím, jestli ten pasivní přístup nebyl také napomáhání režimu. Opravdu nevím. Asi si myslím, že to není úplně správné, když člověk odvrátí hlavu od věcí, o kterých si myslí, že s nimi nemůže nic dělat.“
Kdo je hrdinou a kdo není (zdroj: ČT)
Vít Lucuk, který svědectví o Juliu Vargovi zaznamenává, zdůrazňuje jeho mimořádnou sílu. „Ve své těžké situaci dokázal naslouchat a poradit. Změnil život velkému množství lidí, a přestože byl na světě poměrně krátce, dokázal toho víc než většina jiných,“ míní. Se vzpomínkami na Julia Vargu se historik potkává u mnoha pamětníků, které na Šumpersku navštěvuje.
„Jeho příběh a jeho síla ukazují, jak byl tehdejší režim vlastně slabý. Kdyby alespoň částečně žil každý jako Julek, musel by se režim zhroutit mnohem dříve. Fakt. Tak dlouho by komunismus asi nevydržel,“ dodává.