O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet. Citát rakouského filosofa Ludwiga Wittgensteina doplňuje aktuální výstavu Martina Velíška v pražské Galerii Václava Špály. Nazval ji Mlčení. Akademický malíř na ní představuje obrazy, při jejichž tvorbě vycházel ze svého vlastního života.
Výstava je tematicky rozdělená do tří částí. Do jedné z nich zařadil Velíšek obrazy, k nimž ho inspirovaly vzpomínky na dětství u prarodičů. „Pamatuju si tu atmosféru, kdy babička po obědě umyla nádobí, luštila křížovku, děda někde pospával, akorát tikaly hodiny, přes záclonu svítilo světlo a já jsem si připadal vlastně sám,“ popisuje výtvarník nostalgické malby zachycující jeho tehdejší pocit prázdna a samoty.
Shnilé jablko jako memento
Z babiččiny kuchyně návštěvníky zavede do zatuchlého sklepa. Hnijící jablka a hynoucí zvířata mají působit jako memento, že život končí smrtí. „Nepřijdou mi prvoplánově ošklivé,“ říká o shnilém ovoci na zátiších. „Jsou připomínkou dočasnosti tohohle světa. Ten zmar, že smrtí to končí, se obrazem přeruší a ta věc se zafixuje, zůstává.“
Ne náhodou jsou tyto obrazy umístěny v suterénu galerie. „Má specifickou vůni, jako když jdete do sklepa, kde jsou složená jablka z podzimu a ta plesniví,“ podotkl Velíšek.
Odpočinek od barvy
Třetí část jeho výstavy tvoří minimalistické kresby. Bílá barva jako symbol ticha, nekonečna i počátku odkazuje k hlavnímu tématu mlčení. „Je to pro mě forma odpočinku od realistické malby. Tady žádné barvy nejsou,“ přiznává výtvarník. Jen černá a bílá. Na jeden větší broušený obraz nakreslil v průměru přes tři a půl tisíce milimetrových čar tužkou.
„Sousedka, když jsem tohle dílo brousil na zahradě, vyšla ven, koukala na to a říká: ‚Jé, vy budete měnit dveře v koupelně?‘ A já jsem jí řekl: ‚To nejsou dveře, to je umění‘,“ přidal historku.
Do Špálovy galerie se mohou lidé na Velíškovo Mlčení přijít podívat do začátku září.
